Dnes jsem spokojená minimalistka, která zjednodušila své závazky a povinnosti, výrazně zredukovala množství vlastněných věcí a začala se opravdu soustředit na to podstatné.Mám dost místa ve skříni na oblečení i v botníku, a přitom mám co na sebe. Ve skříňce pod umyvadlem i ve špajzce s trvanlivými potravinami mám jen to nejnutnější. I tak vařím zdravě a nápaditě.

Věci

Za první dva roky minimalizování (2013 – 2014) jsem se zbavila asi 100 různých věcí a asi 5 velkých tašek oblečení, které jsem z mnoha důvodů vlastnila. Dostala jsem je jako dárek. Koupila jsem si je pro radost. Chvilku jsem je používala, ale pak se změnila situace a věc už nebyla potřeba.

Až se příště budeme stěhovat, vím, že nebudu muset objednávat na své předměty stěhovací kamion.

Břemeno hromad vlastněných věcí mě přestalo tížit. Zbavuji se jich systematicky, ale s lehkostí. Nyní už vím, že není nutné věc vyhodit pouze do popelnice před domem. Našla jsem několik konkrétních fungujících způsobů, jak se předmětů smysluplně zbavit. A to, aniž by mě trápilo svědomí, že plýtvám. Čím více zjednodušuji, tím méně věcí potřebuji.

Radikálně jsem zjednodušila svůj digitální svět. Když zapnu svůj počítač, najdu prázdnou pracovní plochu s jedinou ikonou odpadkového koše. Neruší mě žádná upozornění na nové zprávy. Můj mailový inbox je prázdný. Když otevřu webový prohlížeč, vidím v 90% případů jen jednu novou prázdnou stránku s nabídkou mých Top 12 stránek. Žádné otevřené záložky, nic rušivého.

Odmítám nabídky, které bych dříve přijala jen proto, abych nemusela říci ne.

Každý večer před spaním se na chvilku zklidním a uvědomím si alespoň tři věci, za které jsem v ten den vděčná. Když v ranním tichu cvičím a dívám se z okna, cítím se lehce. Žiji jednoduchý, ale naplněný život.

Byly ale doby, kdy to tak u mě nebylo.

Hodně jsem pracovala. Často se mi seznam úkolů rozrůstal o dost rychleji, než jsem je dokázala plnit. Chyběla mi motivace něco začínat. A také něco dokončovat. Přebíhala jsem z jedné aktivity do druhé, ale žádnou jsem si pořádně nevychutnala.

Můj počítač byl plný otevřených záložek. Na stole jsem měla řady papírků s upomínkami. Mailový inbox jsem bezděčně kontrolovala mnohokrát denně. Každou chvíli mě na počítači vyrušilo nějaké upozornění.

Osobních věcí jsem měla čím dál tím víc. Trápila jsem se, že když je vyhodím, budu je určitě někdy potřebovat.

Dělala jsem si starosti, že ublížím někomu blízkému, až zjistí, že jsem se zbavila nějakého daru od něj.

Stěhování

Doby, kdy se všechny mé potřebné věci vešly do jednoho velkého batohu, byly dávno pryč. Od vysokoškolského bydlení na koleji v Brně jsem se už pětkrát stěhovala. Z Brna jsem odvážela věci v kufru škodovky. V Praze jsem začala pracovat ve velké mezinárodní firmě s nadprůměrným platem. Potřebovala jsem spoustu nového reprezentativního oblečení, nádobí do kuchyně, knížky, věci na sport.

Po prvním asi roce a půl v Praze jsem se stěhovala do samostatného pronajatého pokoje. To už mé osobní věci zabraly celý kombík. Na chvilku bylo úložného prostoru dost. Když jsem se stěhovala potřetí do samostatné garsonky, mé věci jsme tehdy museli vézt v kombíku na dvakrát.

Garsonka byla jen málo zařízená, a tak jsem si ji dovybavila – stůl, postel, další nádobí do kuchyně, pekárna na chleba, remoska, trouba, další oblečení, rostliny na terasu. Po dvou letech nastal posun v  mé kariéře a já jsem se rozhodla vrátit a pracovat zpátky v rodné Plzni. Na stěhování jsem už potřebovala zapůjčenou dodávku Ford Transit a dvě osobní auta k tomu.

S partnerem jsme si pronajali byt 2+kk a pořídili či dostali další nutné vybavení. Když jsme se měli rozrůst o dalšího člena rodiny, rozhodli jsme se přestěhovat do většího bytu.

Stěhování bylo stále obtížnější.

Tentokrát jsme jeli asi pětkrát se zcela zaplněným osobním autem s přívěsem. Potřebovali jsme zase více krabic než minule, navíc jsme používali na přesun i veliké plastové pytle na odpad (jak trefné).

Ne nadarmo staré české přísloví říká: „Je lepší vyhořet, než se stěhovat“. V mém druhém trimestru těhotenství jsem tedy nosila stěhovací krabice už popáté od vysoké školy.

Zlom

Došlo mi to. Když to takhle půjde dál, za chvíli se nevejdeme ani do nově zabydleného bytu 4+1 o velikosti 80m². Kupa věcí pro miminko se už nikam nevejde. A na další stěhování budeme potřebovat náklaďák.

Pokud něco nezměním.

Tu myšlenku jsem už nepustila z hlavy.

Objevila jsem něco, čemu se souhrnně říká minimalismus. Vědomé omezování vlastnictví věcí, přemýšlení nad tím, co je opravdu podstatné. A že věci, které už nám neslouží, nás magnetizují tak, že mnohdy sloužíme my jim.

Objevila jsem Američana Lea Babautu a začala se od něj učit. A pak od dalších. Hltala jsem o minimalismu knihy a přečetla desítky článků. Nadchlo mě to. Rychle jsem o zjednodušování přestala jen číst, ale začala ho cíleně používat. Krok za krokem.

Změny se začaly dít.

K mému překvapení jsem si uvědomila, že spoustu svých věcí ve skříních vlastně vůbec nepoužívám a raději se na ně nedívám. Začala jsem se cíleně ptát sama sebe: Proč to schovávám? K čemu se to bude někdy hodit? Nedá se to, v případě potřeby, někde snadno a levně sehnat nebo půjčit? Kdy jsem to potřebovala naposledy? Je to opravdu nutné?

Cesta

Uklidila jsem si ve skříni a šla jsem dál. Uklidila jsem si v hlavě. Vyčistila jsem svůj virtuální svět v počítači. Omezila své závazky. S každým dalším zjednodušením jsem získala prostor pro to důležité.

Někdy to bolelo. Když jsem po sedmi letech používání prodala svůj milovaný foťák Nikon s veškerým příslušenstvím, byl to pro mě silný okamžik. Připustila jsem si, že ručně vyrobené šperky, co jsem po nocích tvořila a snažila se prodávat, prostě nikdo nechce. Vycouvala jsem z této slepé uličky a celý šperkový obchůdek věnovala jedné charitativní organizaci.

Přátelé v neziskové organizaci byli hodně rozčarovaní a naštvaní, když jsem jim oznámila, že končím. Že zjednodušuji a že se chci věnovat méně aktivitám.

Mé odhodlání zbavovat se věcí a zjednodušovat mi leckdy vysloužilo zvednuté obočí mých blízkých. Když mě viděli, jak zaujatě fotím nepotřebnou záložku do knížky k prodeji na internetu, mysleli si, že jsem se zbláznila. V lepším případě že nemám co na rodičovské dělat. Ale mě to neodradilo. Pochopila jsem princip a postupovala navzdory pochybnostem ostatních.

Nejsem nomád, co schová celý svůj majetek do batohu na záda, a ani o to neusiluji. Nežiji jako indiánka v tropickém pralese. Jsem matka a žiji zde v České republice. Je mi jasné, že určité množství věcí budu stále potřebovat. Ale vím také, že tohle množství mohu vědomě omezovat a kontrolovat. Žít tak s větší radostí, lehkostí, s vědomým štěstím a pocitem bohatství.

To, co jsem se naučila, jsem se rozhodla sdílet s ostatními, které stejně jako mě na počátku trápí hromady harampádí doma ve skříních, nepořádek v počítači nebo málo energie na to důležité v životě.