Když mám na mobilu vypnuté notifikace i barevnost, láká mě na něm méně věcí

Alvin Korčák je mladý Moravák. Říká, že mu minimalismus změnil život. Už dva roky o něm píše na blogu minimalisticky.cz. Je „na začátku dospělého života“ (jeho slovy), pracuje v marketingové agentuře a studuje vysokou školu.

Jeho generace už vyrůstala v dostatku hmotných věcí. Jak konstatuje, materiálno má celkem vyřešeno. Mnohem více pozornosti mu bere online svět a sociální sítě. I tady je pro něj blog pomůckou v tom, jak dostat do života lépe to, co už sice ví, ale zatím to nedokáže plně realizovat.

V rozhovoru jsme spolu mluvili nejen o jeho generaci, ale také třeba o tom, jak se mu daří držet minimalistický šatník, jak dlouho jim trvalo sehnat použitou ledničku do kanceláře, nebo o nostalgickém schovávání věcí po babičce.

Jeho oblíbené krédo v poslední době je: nejen méně mít, ale i méně chtít.

Tak se pěkně usaďte a začtěte se do dalšího rozhovoru z volné série povídání s milými osobnostmi z české minimalistické scény.

Alvine, co pro tebe právě teď znamená minimalismus? Co je v něm pro tebe důležité?

Momentálně je pro mě asi nedůležitější uspořádat si čas. Chci se zbavit věcí, kterým čas věnuji, ale nechci. Ať už z nějaké setrvačnosti nebo nutnosti. Uspořádat si své dny tak, abych měl více času na ty důležité věci.

Jaká cesta vedla k tomu, že jsi začal psát blog? Co tě na tom nejvíc baví?

Vždycky mě bavilo psát. Poté, co jsem se začal zajímat o minimalismus, založil jsem si na blogger.com stránku. Zkoušel jsem psát. Říkal jsem si, že tímto směrem by to mohlo jít.

Tak jsem si založil minimalisticky.cz a od té doby píšu. Píšu tedy proto, že mě psaní samotné baví. Taky ale proto, že si prostřednictvím blogu mohu uvědomovat věci, které jinak vím, ale nedokážu je do života dostat. Uvědomím si je a když to napíšu, dokážu to lépe dostat do svého života.

Došel jsem si k tomu, že minimalismus je přesně to ONO, co teď v životě hledám a jaký životní styl bych chtěl mít. Vycházelo to třeba z toho, co jsem viděl doma. Minimalismus jsem viděl jako skvělou cestu, a právě proto jsem o něm chtěl psát. Byl to pro mě „life-changing moment“.

Je to můj první blog a píšu jej už přes dva roky.

Setkal jsi se s nějakými negativními nebo posměšnými reakcemi na to, o čem píšeš a jak se snažíš žít? Jak se s nimi vypořádáváš?

Asi ne. Vím o jednom člověku, který žije hodně nezávisle, až extrémně, který mé příspěvky hodně kritizuje. Má ale hodně jiný životní styl, než bych dokázal žít já. Nechci žít v karavanu a mít elektřinu jen z autobaterie.

Nesetkávám se s reakcemi, že je to naivní nebo nerealizovatelné. Občas dostanu otázku, jak bych si to představoval, kdyby všichni byli minimalisté, jak by fungovala společnost.

Jinak se spíše divím. Když s někým o minimalismu mluvím, tak většinou lidé reagují pozitivně a jsou zvědaví.

Zaujalo mě, že jako chlap píšeš o oblečení, o minimalistickém šatníku. Jak se ti daří na tomhle poli? Chtěl by ses oblékat jako Mark Zuckerberg stále do šedého trička?

Dobrá otázka. Celé dva roky se o to snažím. Je pravda, že šatník mám značně zminimalizovaný. Poslední dva roky mám dvoje kalhoty, snažím se držet vše v tmavé barvě. Mám trochu úchylku na slušné oblečení a kravaty, tak toho mám asi trochu víc, než bych chtěl.

I když mě nakupování baví, šatník se mi daří držet malý a v mezích.

Nechci mít úplně každodenní „stejnokroj“. Držím takové dvě vlny, jednu slušnější na pracovní schůzky, druhou neformální. Nesnažím se to sloučit do jednoho stylu. Myslím, že ženám je s formálním a neformálním šatníkem více tolerováno. Vezmou si šaty a mohou s nimi kouzlit podle příležitosti.

Daří se ti věcí zbavovat smysluplně? Máš pocit, že je to u nás snadné, že je dost možností?

Jak u čeho. Co se týká knížek, tam mi to jde velice lehce. Dávám je pryč třeba přes nevyhazujto.cz nebo je daruji přátelům. Ale u některých věcí to jde hůř.

Mám to docela jednoduché. Jsem na začátku dospělého života a začínám si tvořit svůj životní prostor. Nemám spoustu věcí, kterých bych se vyloženě zbavoval, které bych nakupil za roky zpátky. Teď odolávám, abych věci nehromadil a udržoval si prostor kolem sebe bez zbytečností, bez mnoha kusů nábytku.

Myslím si, že možností na zbavování se věcí je u nás dost. Fungují platformy „za odvoz“ nebo „nevyhazujto“, kde se dají dát pryč všemožné věci. Horší mi to přijde s oblečením, třeba tady u nás na vesnici. V Brně, kde pracuji, je to lepší. Muži navíc moc neholdují tomu, abych procházeli své oblečení ve skříni a zbavovali se ho.

Potkává se podle tebe nabídka vyhazovaného s poptávkou těch, co věci z druhé ruky shánějí?

Co se týká staré elektroniky typu televize nebo lednička, lidé moc nevědí, kam to dát. Spousta jiných ale zase ty samé věci shání.

My jste teď do kanceláře sháněli půl roku ledničku. Klidně starou. Nedařilo se nám žádnou objevit přes portály nebo online skupiny. Jakmile se něco objevilo, lidé si to hned rozebrali. Tady byla poptávka mnohem větší než nabídka. Nabídka v tomhle sice je, ale ne na internetu, aby se dala snadno najít. To je škoda.

V Brně podle mě skvěle fungují bleší trhy. Tam se nabídka s poptávkou potkává dobře. Nabízí se tam všechny ty drobné věci do domácnosti. Chodí na ně i spousta studentů. Konají se každý měsíc (v Alfa pasáži v sobotu odpoledne) a občas i nějaké další spontánní.

Máme komunistickou minulost nedostatku ve stylu „to se může někdy hodit“. Přijde mi zajímavé, že ačkoliv v západních zemích mají historii jinou, mají stejné potíže s hromaděním, ne-li větší. Pozoruješ to také?

Souhlasím. Přijde mi důležité o téhle rozdílné minulosti vědět, když přenášíme zkušenosti ze zahraničí do českého prostředí. Například v Americe mají obří skladovací průmysl, ten u nás tolik „nefrčí“. Málokdo si tady pronajme část skladu, aby si tam uložil své věci.

Můj dodatek: Na druhou stranu snad každý třetí Čech má chatu nebo chalupu, což může být taková obdoba amerických skladovacích kójí pro domácnost :-).

Co je pro tebe v minimalismu obtížné? V jaké oblasti se chceš posunout dál?

Teď je to hlavně oblast času a taky trochu i snaha zbavit se rozptýlení v online životě. Žiju dost online a sociální sítě mi berou spoustu času. Ne že bych úplně chtěl, ale sklouzávám k nim. Tu materiální část věcí mám prozatím vyřešenou, těch mám relativně málo.

Na chytrém telefonu se mi povedl posun správným směrem. Nedávno jsem narazil na psychologickou studii, která potvrzuje, že mobil v černobílém zobrazení nás daleko méně láká ke kontrole a využívání. Rázem pak klesá moje touha být pořád „na mobilu“, kde je vše postavené na barvách.

Když mám vypnuté notifikace i barevnost, láká mě mnohem méně věcí. Snižuje se počet, kolikrát denně se podívám na mobil a kontroluji, co je nového. Průměrně prý kontrolujeme naše chytré telefony 300krát denně.

Myslíš, že je v tvé generaci myšlenka minimalismu nosná? Nebo je to jen okrajová záležitost?

Myslím, že se to pojí se snahou být etičtější a více život prožívat. Už jsme ta generace, která vlastně nepotřebuje to materiálno. Nemá nedostatek jako měli mí rodiče za komunismu, kdy těch věcí bylo značně méně. Přerod do kapitalismu byl pak spojen s možností mít nové věci.

Jsme generace, která jde za zážitky. Vyrůstali jsme v dostatku a mohli jsme mít spoustu věcí. Nemá to tak asi každý, ale myslím, že střední třída v mém věku to tak má.

Věci nejsou to hlavní, za čím se honí. Zaměřují se více na smysluplnost svého života. Nechtějí se spokojit s tím, že budou osm hodin u pásu, půjdu tam na šestou a ve dvě budu doma. Chtějí větší smysl, než jen sbírat hmotné statky a mít vyřešeno.

Máš nějakou radu pro ostatní, kteří by chtěli něco zjednodušit, ale zatím nezačali?

Poslední dobou se mi líbí krédo: nejen méně mít, ale i méně chtít. Snížit své hromadění věcí.

Psal jsem teď dobrý tip v článku. Když třídíte nějakou místnost nebo část domu, vezmete si krabici a vše do ní naskládáte. Po dobu 30 dní berete věci, které potřebujete, jen z té krabice. Nemáte je rozmístěné v místnosti.

Po 30 až 60 dnech vidíte, co v krabici zůstalo a můžete se rozhodnout, jestli to má pro vás hodnotu nebo ne. Vidíte, co reálně využijete. To nevyužité můžete rovnou v té krabici poslat dál. Je to radikální, ale můžete to dělat postupně. Nevyhodíte to vytříděné rovnou, což byste si mohli brzo vyčítat, ale až za nějakou dobu.

Mně tohle vyhovuje víc než metoda Marie Kondo. Tam vidím riziko toho, že si necháte věci z nostalgie. V tu chvíli si řeknete, že by se to mohlo hodit a nedokážete na 100% odfiltrovat ten sentiment k věcem.

Babička mi říkávala, že věci mají hodnotu časem. Mít hrneček po babičce je pěkné. Ale mít kvůli nostalgii plnou kuchyň, že s v ní nedá ani hnout, to podle mě nemá cenu.

Děkuji za rozhovor.

P. S. Alvin je skutečné křestní jméno. Není to přezdívka. To jen na okraj, kdyby vás to zajímalo (jako mě).