Chorobné hromadění. Když se křečkování vymkne kontrole
V každém z nás jsou určité hromadící tendence. Na některých věcech lpíme, i když víme, že to není moc racionální. Kdy se lpění vymkne kontrole? Kdy se z křečkování stává nemoc, která nás sociálně a hlavně mentálně ničí? Kdy je z hromadění patologie, se kterou potřebujeme pomoci?
Poprvé na blogu otvírám toto téma související s touhou vlastnit věci. Téma citlivé, někdy skryté a tajené. Téma chorobného hromadění věcí. Situace, kdy nahromaděné věci a odpad doslova přerůstá přes hlavu, ničí vztahy a znemožňuje každodenní fungování v domácnosti.
Když se běžné křečkování věcí zvrtne, mění se ve vážnou psychickou chorobu. Dneska vám o ní udělám menší osvětu. Myslím, že nám všem prospěje ji o kousek víc pochopit a dostat se hlouběji za seriály o vyklízení přeplněných skladovacích kójí.
Psychologové Randy O. Frost a Gail Steketee a jejich kniha Stuff
Upřímně, mně oči dost otevřela přečtená knížka Stuff od Randy O. Frosta a Gail Steketee (Mariner Books 2011, v češtině zatím nevyšla). Autorské duo psychologů zkoumá patologické hromadění posledních 20 let a publikovali na toto téma už mnoho knih.
Stuff je sestavený na základě reálných příběhů lidí, kteří se rozhodli u Randyho a Gail léčit a zapojit do jejich výzkumu. Jejich příběhy jsou různorodé, ale mají společné rysy. Na nich vědci ukazují, jak se tato choroba projevuje, jaké bývají příčiny a následky. Knížka vychází z amerických reálií, ale tento problém je i u nás v ČR nebo v Evropě.
Upozornění: Tento článek píšu na článek na základě přečtené knížky. Chci vám předat a shrnout, co jsem se dozvěděla, pokud si ji nechcete nebo nemůžete přečíst sami. Nejsem v této oblasti odborně vzdělaná. Nemám zázračný recept, jak chorobu snadno vyléčit.
Co je chorobné hromadění, jak je časté a kdy je patologické
Americká psychiatrická asociace definuje chorobné hromadění jako neschopnost vyhodit, zbavit se opotřebovaných nebo bezcenných věcí i přesto, že nemají žádnou citovou hodnotu.
Hromadění se stává patologickým, když nepořádek brání člověku používat prostor k žití a když pořizování a uchovávání věcí nadměrně ruší každodenní život. Nemocní nejsou schopni kontrolovat své impulzy k pořizování a shánění věcí a mají extrémní problém se věcí zbavovat.
Hromadění se velice úzce pojí i s chorobným nakupováním, kdy nemocní patologicky nakupují věci bez ohledu na škodlivé důsledky (dluhy, nedostatek místa).
Chorobné hromadění je tedy nemoc, popsaná diagnóza. Její léčení velice často vyžaduje odbornou psychologickou pomoc nebo asistenci. Podle výzkumů trpí chorobným hromaděním v USA asi 2 až 5% populace (ano, tolik). U nás v ČR a na Slovensku to bude asi méně, ale i tak hádám 1 až 2%. Je tedy pravděpodobné, že někoho takového znáte vy sami.
Terminologicky se setkáte s výrazy chorobné hromadění, či hromadící porucha, syndrom hromadění, křečkování, patologické shromažďování, někdy Diogenův syndrom. V angličtině pak hoarding, compulsive hoarding.
Nejčastější vlastnosti hromadičů
Tohle je dost zajímavé a možná by vás hned nenapadlo. Typickými vlastnostmi hromadičů je trojlístek perfekcionismu, nerozhodnosti a velmi silného vztahu k věcem.
Silný vztah k věcem se projevuje tak, že hromadiči dávají přednost společnosti věcí před společností lidí. Mají obecně strach z lidí. Věci je naopak zklidňují.
Jsou obvykle velmi inteligentní. Těžko ale zpracovávají informace dost rychle na to, aby se cítili jistí svým rozhodnutím. Mají problém udržet pozornost. Nemívají důvěru ve svou schopnost si pamatovat cokoliv. Mají velký strach dělat chyby.
„Když toho moc vyhodím, nezbude ze mě nic.“
Ke svým věcem mají abnormálně intenzivní a extrémně široký citový vztah. Vše je pro ně stejně důležité. Ať je to obálka se 100dolarovou bankovkou nebo 10 let starý vystřižený inzerát z novin. Jejich mysl je zaplněna detaily o vlastněných věcech.
Raději nic neuspořádat než nedokonale
Chorobní hromadiči, bohužel, nezvládají ani základní organizaci svých věcí. Ale ne kvůli tomu, že by se nesnažili!
Mají pocit, že jejich zorganizování a uspořádání musí být přesné a velmi specifické. Když nemohou mít uspořádanou místnost podle jejich standardů, vzdají to. Raději žijí v bordelu, než aby zakoušeli frustraci z toho, že místnost nedokáží udělat perfektní.
Kombinace jejich perfekcionismu a nerozhodnosti vede k zablokování jakékoli aktivity. Místo toho, aby cokoliv udělali méně než dokonale, raději nedělají nic. Maximálně se snaží vyhýbat jakémukoli negativnímu pocitu, jakémukoli stresu či pocitu viny z vyhazování. Více než vyhnout se zbavování se věcí se chtějí vyhnout bolesti a negativnímu pocitu z této činnosti.
Sběratelství se od chorobného hromadění liší tím, že sběratel předměty získává a organizuje určitým způsobem. Sbírky obsahují více než jeden předmět a předměty ve sbírce jsou si podobné (na rozdíl od nahromaděného, které bývá směsicí všeho).
Proč vůbec hromadíme?
Obvyklá zdůvodnění, proč jako chorobní hromadiči hromadíme (až patologicky) a máme strach cokoli vyhodit:
Obklopení věcmi uklidňuje
Je to ironie, nahromaděný bordel uklidňuje a deprimuje zároveň. Dává mix příjemných a nepříjemných pocitů. Věci nám poskytují jistotu a komfort, alespoň zpočátku. V pozdějších fázích choroby už ani ten komfort.
Hromadičům nahání strach pomyšlení na ztrátu svých věcí, cítí se zde zranitelní. Hromadění jim dává iluzi kontroly, nahrazuje jim pocit strachu pocitem bezpečí.
Nechceme ztratit potenciál věcí
Harampádí představuje pro hromadiče potenciál, možnost představit si sám sebe pod různými identitami, jako skvělá kuchařka, sečtělá osoba, zodpovědný občan. Hromaděné věci reprezentují jejich sny, ne realitu. Zbavování se takových věcí znamená ztrátu těchto snů a ideálů. Když nebudu všechny mé vystřižené recepty a kuchařské knihy, nebudu skvělá kuchařka…
Vše se zdá užitečné a potřebné
Zcela ve všem vidí účel a užitek pro něco a někoho. Ale neuvědomují si důsledky skladování všeho, tedy cenu za skladování, za svoji psychiku, za ztrátu svých sociálních vazeb.
Řešíme hromaděním trauma z minulosti
Kompenzujeme své trauma. Hromadění může být důsledkem nějaké traumatické události z minulosti (smrt, komplikované rodinné vztahy) nebo důsledkem prostředí, ve kterém vyrůstáme („syslící“ matka, velmi přísný otec požadující řád).
Jak poukazují autoři, změna v hromadění a léčba se nevyhne zkoumání bolestivé minulosti. Právě proto nucené příkazy zvenčí na vyklízení nefungují. Neřeší hlubokou příčinu hromadění a pozitivně nemění chování a přístup nemocného.
Jaké jsou obvyklé důsledky hromadění?
Důsledky chorobného hromadění jsou, bohužel, často velmi vážné.
Zvláště pokud hromadění trvá dlouho a není léčeno. Od narušených rodinných vztahů (hádky, výhrůžky, nedostatek soukromí a prostoru pro další členy rodiny), přes izolaci a mizející jakékoli sociální vazby, až po rozvody a odstěhování dětí a partnera.
Podle autorů knihy Stuff by asi 60% hromadičům měla být diagnostikována deprese. Většinou právě kvůli důsledkům hromadění.
Hromadiči jsou osamělí. Mají mnohem menší šanci, že se ožení či vdají a větší, že se rozvedou. Jen opravdu málokdo chce žít s tolika věcmi.
Důsledky jsou také hygienické a bezpečností. Hrozí riziko požáru. Léta syslené tlející věci a rozkládající se odpadky produkují smrad a obtěžují sousedy. Jsou i líhní pro parazity a množírnou pro hlodavce, hmyz, případně pro domácí chovaná zvířata (jako kočky). Přemnoženým zvířatům nejsou traumatizovaní hromadiči postupně schopni poskytnout dostatečné zázemí, potravu a hygienu (což v domě s 200 kočkami už nelze).
V této hluboké fázi dochází v USA často k soudně nařízenému vyklízení a likvidaci věcí. Jak už jsem zmínila, podle autorů to není vhodný způsob „léčby“ této choroby. Velice často se stane, že dotyčný dům zaplní znovu, ještě rychleji než dřív a ještě to zhorší jeho diagnózu.
Sáhnutí na jejich věci pro ně znamená zneužití jich samotných. V podstatě se rovná znásilnění. Tajné nebo nucené vyhazování jejich věcí může vést až k sebevraždě dotyčného hromadiče.
Chorobné hromadění a děti
Děti chorobných hromadičů, které vyrůstají v „bordelu“, jsou tímto prostředím velmi ovlivněny. Dlouho do dospělosti bojují s následky života v takovém prostředí. Často jsou vychovávané v atmosféře, že se to nesmí nikdo zvenčí dozvědět. Nikdy si nemohou pozvat kamarády na návštěvu domů.
V dospělosti bývají děti naštvané a frustrované ze svých hromadících rodičů. Prožívají dilema. Své rodiče milují a bojí se o ně, a zároveň se přesvědčují, že hromadění rodičů nedokáží změnit.
Hromadící tendence se, bohužel, obvykle dědí z generace na generaci. U chorobných hromadičů psychologové nacházeli tuto diagnózu v rodinné historii u prarodičů, tetiček apod.
Co s tím? Jak se dá chorobné hromadění léčit?
Většina hromadičů si svůj problém, alespoň do určité míry, uvědomuje. Stydí se za sebe, svůj bordel a schovává jej. Stydí se za to, že nedokáží mít své věci pod kontrolou.
Postupně si na svůj bordel „zvyknou“, až tak, že jej „nevidí“. Když vidí svůj kompletně zaplněný dům na fotce, nepoznávají jej.
Chorobné hromadění se ale dá změnit a léčit. V knížce najdete popsané příběhy rodin a jednotlivců, kdy se to povedlo s „happy endem“. Minimálně na určitou dobu. Rodina s dětmi začala opět večeřet u jednoho stolu. Manžel se přistěhoval zpět k manželce. Dospívající dcera opět mohla používat svůj pokoj a spát ve své posteli.
Léčba je pomalá, dlouhodobá (často v řádu let), ale možná. Dotyčný nebo dotyčná musí být ochoten/á spolupracovat. V takovou chvíli je dobré vyhledat odbornou pomoc u psychologů a terapeutů, kteří se tématem zabývají.
Vyklízení musí probíhat ve spolupráci s hromadiči. Ti musí rozhodovat zpočátku o každé věci. Později bývají schopni určit pravidla, podle kterých mohou pomocníci postupovat. V knížce najdete příklady terapeutických technik, které psychologové používají.
Blízkým osobám se doporučuje nezpřetrhávat už tak tenké sociální vazby s hromadičem. Pro blízké vyšla příručka, jak jim pomoci se s hromaděním vypořádat (v angličtině tady).
Co bylo překvapivé pro mě
Sama si z knížky odnáším tyhle 3 poučení:
- Chorobné hromadění je o samotných věcech až v druhé řadě. V první řadě je to o pocitech, vlastnictví, o strachu a vlastní psychice.
- Jako rodiče máme na děti v hromadění velký vliv. Pokud patologicky hromadíme, děti si z našeho chování ponesou neblahé následky až do dospělosti. Dost možná budou touto nemocí trpět také.
- Máme-li mezi blízkými vážného hromadiče, sami mu asi nezvládneme pomoci. Potřebujeme odbornou pomoc zvenčí.
Závěr
Ne každé hromadění je tak vážné, jako jsem popsala (díky bohu :-)). Věřím, že jsem vás textem jen nevyděsila, ale i něco předala.
Mně knížka drsně a plasticky ukázala, kam až to může zajít, když se překročí hranice běžného „to by se mohlo někdy hodit“. V určité formě jsem v některých kapitolách viděla své sklony. Beru to jako poučení.
Utvrdilo mě, že jsem na dobré cestě. Že to, co vás učím ve svých kurzech a o čem mluvím na svých akcích, je funkční a posouvá nás od bordelu dál k jednoduchosti:
- při vyklízení to nemusí být dokonalé,
- dělejme alespoň ta rozhodnutí, která zvládneme,
- rozlišujme, které věci nám ještě slouží a které ne.
Zároveň si uvědomuji, že na patologického hromadiče tento „recept“ nefunguje. Tento člověk potřebuje individuální psychologickou a dlouhodobou pomoc, aby mohl pracovat s hlubšími příčinami svého stavu.
Další zdroje
Syndrom hromadění – popis nemoci na portálu Příznaky a projevy nemocí
Diogenův syndrom na české Wikipedii
Cyril Höschl – O hromadění věcí, Reflex 49/2018, str. 68
Velmi VÝŽIVNÝ text …. obávám se, že procento hromadičů je i v ČR a na Slovensku stejné – ne-li vyšší. Souvisí to totiž také s různými dějinnými fakty… mnoho lidí nemá tolik peněz, aby v případě potřeby mohli jít a potřebnou věc si koupit. A mnoho jedinců pamatuje časy, kdy řada věcí prostě koupit nešla – tzv. socialistické hospodářství mnohy nezvládalo …takže se vyrábělo doma. A k tomu jsou potřeba mít k dispozici nejrůznější materiál 🙂 (pracuji přes 30 let s lidmi přímo v jejich bytech… takže mám docela představu, jak bydlí…)
Nepochybně i Vám se někdy přihodilo, že jste vyhodila nasbírané krabičky (nebo cokoliv jiného…) a vzápětí jste aspoň jednu potřebovala! 😀
Domnívám se také, že lidé starší mají větší sklon stát se „hromadiči“. Z několika důvodů… fyzické síly ubývají – a tak touží mít doma „zásoby“.A z českého důchodu si toho mnoho nepořídíte… Je rozdíl mezi „dobrovolnou“ skromností a „nuceným“ minimalismem.
Když na to takhle koukám – vypadá to jako obhajoba hromadičů! 😀 😀
Ano – přiznávám se – v jistých ohledech mezi ně zřejmě patřím. Rozhodně mám k tomu sklon a uznávám, že hranice mezi „zásobami“ a patologickýcm „křečkováním“ je mnohdy tak tenounká, až mne to děsí… Je pravdou, že v mnoha ohledech jsem čistokrevný minimalista a co se týká jiné oblasti, musím se hlídat. Nesmírně by mne zajímalo, jak to zvládají ostatní, co se týká „komponentů na tvorbu“. Baví mne kombinované výtvarné techniky. Což ovšem znamená, že dokážete do svého „dílka“ zakomponovat de facto COKOLIV … no – a podle toho pak vypadá řada krabic, označená štítky „TVORBA“ … 😀
Díky, Anno, za komentář. Určitě, historické souvislosti a komunistická minulost na nás a naše hromadění měla vliv. Tenhle zvyk v nás prostě je. Pokud se drží v míře, je to stále přijatelné a naše obydlí použitelná.
Co se týče tvorby, podle mě je dobře, že znáte tuhle svoji slabinu. Každý nějakou máme a v ní se potřebujeme hlídat. Občas je nám dobrou hranicí naše okolí, které domov obývá s námi :-).
Omlouvám se, ale tentokrát jsem článek nedočetla a spíš ho jen proletěla. Začínalo se mi dělat zle hned ve čtvrtině. Bylo mi jasné, co zhruba budete psát, ale fakt jsem už jen z těch slov cítila fyzickou nechuť 🤦🏻♀️
Vůbec neodsuzuji hromadiče, protože mají svých starostí dost, ale jsem nesmírně šťastná, že ráda a přirozeně žiju v jednoduchosti 🙏🏽
Stačí mi, když přijdu do domácnosti, kde je víc věcí a už jsem nervózní 😄
Díky za vaši tvorbu 😊
Daniela
Díky, Danielo. Není se za co omlouvat, není to lehké čtení. Ať se vám daří žít dále jednoduše.
Přesně jste vystihla pocity z přeplněné domácnosti. Jedna moje známá, nemá v bytě 2+1 snad jediné místečko, kde by něco neměla položené. Parapety, vršek kuchyňské linky, poličky, všechno přetéká nějakými věcmi. Ve všech dveřích našroubované háčky, na nich visí všechno možné. Lednička oblepená magnetky a samolepkami. A když zbylo někde, třeba na zdi, prázdné místo, tak je tam nalepená nějaká kresbička jejího syna, co namaloval před 10 lety ve školce. Já se tam cítím prostě strašně depresivně. Mně se naopak zase známí smějí, že to u mě v domě vypadá, jako kdyby tam řádil exekutor. Ale mám tady všechno, co potřebuji, působí to na mě čistě a uhlazeně a hlavně se to tady perfektně uklízí 😄
Již pre několika lety jsem četla knihu s názvem Dům ve kterém jsme vyrůstali od Lisy Jewell. Ještě dnes mám z toho husí kůži a snažím se proto o racionální minimalizmus. Miluju knihy ale už nemusím mít všechny doma. Díky za článek. Aja
Ajo, díky za tip na knihu. Nečetla jsem.
Je to hrozna diagnoza, mame to v rodine, svokra ma tuto poruchu aj ked si to samozrejme neprizna, opis v clanku presne sedi 🙁 Zapratala uz dva byty a teraz pracuje na zapratani rodinneho domu po babke. Postupom casu sa to zhorsuje – zapratava stale rychlejsie, postupne jej vznikaju dlhy kvoli zbytocnym nakupom a je coraz vacsi problem ich zaplatit, stale castejsie su konflikty pretoze upodozrieva okolie, ze jej vyhodili veci. Pritom jej samozrejme nikto nic nevyhadzuje, len to v tom neporiadku nedokaze najst. My s nou mame zatial dobre vztahy ale neviem ako dlho to este takto vydrzi. Prisla kvoli tomu aj o pracu, pretoze zapratala priestor v praci tak, ze firma dostala pokutu od hasicov a nebola schopna to niekolko rokov upratat, aj ked jej dali napomenutia a bolo jasne ze ak to neodprace, dostane vypoved. Nastastie si nasla dalsiu pracu kde sa zatial drzi, ale coskoro pojde na dochodok a teda bude mat viac casu na zhromazdovanie a menej penazi na nakupy (myslim ze je na nich zavisla). Dost sa toho bojim lebo manzel je jej jedine dieta takze si to odnesieme my. Mam 12rocnu dceru ktora ma v mnohom podobnu povahu ako svokra, presne tieto popisovane vlastnosti – perfekcionizmus, nerozhodnost, silne naviazanie na veci, neudrzi pozornost. Ma tendenciu odkladat kazdy papierik, velmi sa bojim aby tuto diagnozu nezdedila. Chcem sa spytat – je v tej knihe spomenute aj nieco blizsie o moznostiach prevencie, ked uz mam podozrenie ze dieta ma na to asi predispozicie?
Děkuji, Lucia, za komentář. V knížce je několik příběhů rodičů a hromadících dětí, u kterých jsou různé příčiny, proč se tak děje. Z mého pohledu tam je o prevenci málo, protože to je velmi komplexní a bylo by na další knihu. Autoři takovou knihu napsali. Pokud zvládnete číst v angličtině, myslím, že by pro vás byla knížka Digging Out:
https://www.goodreads.com/book/show/5132666-digging-out
Základní prevence pro rodiče (podle mě): limitovat věci místem, ohraničit, kde všude může potomek věci ukládat a skladovat; podporovat děti v tom, že neztratí svoji identitu a své já, když něco svého vyhodí; dávat jim najevo lásku, přijetí a umožnit jim hodně sociálních vazeb.
Věra
Díky za článek,
je dobré vědět, že tohle hromadění je nemoc která potřebuje odbornou pomoc a léčení. Škoda, že jsem to nevěděla dřív, dokud žil můj bratr. I když jeho pohnutky byly jiné, než se uvádí, nedalo se s ním pohnout, aby něco vyhodil. Každý papírek byla památka na nějakou událost, noviny a časopisy byly potřebný archív – měl rád historii. O sobě říkal, že je nepořádný a jiný nebude. Říkal, že mu ten binec přerostl přes hlavu, abych mu pomohla, a když jsem chtěla začít, tak zase nechtěl. – Myslila jsem si, že takovéto věci se dají zvládnout vlastní vůlí. Takže jsem mu vlastně ubližovala. Je to jakoby člověk chtěl, aby jednonohý normálně chodil a běhal. –
Člověk se stále má co učit a poznávat.
Není zač, Věrko. Ano, stále se učíme a snad tento článek někomu v podobné situaci pomůže.
Dobrý večer, paní Janská, mám manžela, u kterého se rozvinula tato nemoc-chorobné hromadění věcí. Ostatní členovė rodiny včetně mě tím velice trpíme a jsme z toho nešťastní. Nejprve jsem si myslela, že to zvládnu sama a manžela přesvědčím, aby s tím přestal. Ale už jsem pochopila, že je třeba odborná pomoc. Můžete mi poradit terapeuta, na kterého bychom se s manželem mohli obrátit se žádostí o zahájení lėčby? Jsme z Plzně. Děkuji za Vaši radu. Mirka.
Dobrý den, Jaromíro, děkuji za dotaz i důvěru. Tuhle otázku dostávám často. Nemám přímý kontakt na konkrétního terapeuta, ale poptala jsem se v terapeutické komunitě, abych zjistila víc. Chorobné hromadění je projev kompulzivně-úzkostného chování, a proto je vhodné získat zkušeného terapeuta, který se zabývá úzkostmi. Znám tyto dva portály, přes které se můžete s takovými odborníky propojit:
https://www.terapie.cz/
https://terap.io/
Dobrý večer, paní Janská, děkuji za Vaši odpověď a radu, jak se spojit s odborným terapeutem. Určitě této možnosti využijeme. Přeji Vám, ať se Vám daří. Mirka.
Diky moc za clanok, inspiroval ma k precitaniu knihy. Je skvela. Desiva. Prekvapujuca. Ze ma i v tom nakoniec prsty detstvo a traumatka, to mi pripada logicke. Ja vnimam hromadenie u seba v jednej oblasti: knizky a to specialne knizky o rodicovstve, kde sa citim hodne neista. Takze nakupim vsetky Aldortove, RABR, atd a ani to necitam, nemam na to stavu a energiu, ale pri predstave, ze to vyhodim, ma chyta rovnaky stres, ako maju hromadici v tej knizke. Hlavna linka je „Ked sa tejto knizky zbavim, pridem o nejaku dolezitu informaciu a stane sa nieco strasne.“ V inych oblastiach nemam problem minimalizovat.
Díky, Jani, jsem ráda, že jste vám přišel můj tip na knihu užitečný.
Dobrý den.Je to skvěle a pravdivě napsáno. Bohužel, moje mamka tuto poruchu vlastni a všude je ulička jen tak na projití. Na štěstí, já tuhle vlastnost nezdědil i když jsme ten život s tátou neměli lehký. Každopádně vše sedí, úplně do puntíku a člověku z toho opravdu není dobře.Ale realita je realita a v ni člověk žije a musí zitz. S jejím přítelem se snažíme už dobu, aby se postupně měnila. A zase bohužel, propukává,to dost v silné hádky. Ale to co píšete, je pravda, ani v tom jejím dětství, to nebylo růžové. Děkuji za to, že jste se se svou práci podělila.🙂
Není zač, Václave. Momentálně čtu knihu pro rodinné příslušníky hromadičů – Digging Out (v angličtině). Je to ucelená metodika od odborníků, se kterou pomáhají tuhle diagnózu zlepšovat a měnit. Ráda se později podělím o postřehy či doporučení. Byť chápu, že toto je velmi komplexní a těžko se říká ve zkratce.