Už to nepotřebuji roky, ale co kdyby jednou. Minimalismus a uzavírání kapitol

uzavírání kapitol, minimalismus

Je pryč. Zbavila jsem se strojku na těstoviny. Za poslední rok jsem jej použila asi jednou. Dřív, než se nám narodily děti, jsem ho používala dost a hostila všechny kamarády svými výbornými tagliatelle.

S dětmi jsem jej chtěla používat jako výbornou rodinnou aktivitu. Jen to bylo většinou velké zenové cvičení pro matku (rambo ruce na hnětení těsta, mouka všude, dvě hodiny času v pr…, děti to nebavilo nebo se jim to lepilo nebo jim vypadávala rukojeť nebo něco jiného).

Takový strojek má i slavný minimalista Anthony Ongaro a vychutnává si čas přípravy vlastních těstovin (alespoň to říkal kdysi ve svém videu). Tak bych mohla taky, ne?

Ne.

Prostě na to teď nemám kapacitu a dobré těstoviny kupujeme. S dětmi dělám radši tvarohové knedlíčky. Tam už jsou kompetentní mi pomáhat a nenadělají skoro vůbec.

Citovky, věci, ve kterých jsou pro nás emoce

Strojek na těstoviny je příklad citovky, u které rozhodnutí “zbavím se jí” trvá. Tomuhle druhu věcí říkám citovky. Máme k nim silný vztah, ve kterém jsou emoce. Většinou ty příjemné.

Tvoříme, zažíváme, sportujeme, učíme se, zdokonalujeme se. Doufáme, že když budeme mít tyhle věci kolem sebe, zas ty příjemné emoce přijdou. Nechceme je dát pryč.

Jak dlouho čekáme?

Často dlouho.

Dost dlouho na to, abychom sami sebe častovali tolika výčitkami, že se to (ještě) neděje.

Že to není, jak dřív.
Že už neděláme věci jako dřív.
Že neděláme věci, které bychom chtěli nebo měli dělat.
Že na ně nemáme čas nebo sílu.
Že nás už nelákají.

Zůstáváme ve vakuu. Už to neděláme roky, ale co kdyby jednou…

Jednou tohle zase využiju

Hrála jsem badminton během vysoké školy, od té doby ne. Jak dlouho si budu ještě myslet, že ho jednou začnu hrát znovu? Jak dlouho si budu schovávat tu raketu pod postelí?

Jak dlouho budu mít ve skříni ty kalhoty, do kterých zhubnu?

Jak dlouho budu mít doma učebnice francouzštiny, uhly na kreslení a kytaru, protože jednou, jednou, jednou tohle všechno zase využiju?

Ta hranice je tenká. Ne, že ne.

Proč si tohle ještě nechávám?

Zbavit se citovek bolí. Udělat to rozhodnutí bolí. Nechce se nám to řešit. Je tam riziko. Strach. Ještě počkám…

Třídím své vzpomínkové věci z mládí

Smířím se s tím, jak je to teď

S rozhodnutím uzavřít tuhle jednu kapitolu přijde lehkost. Volnost. Spadne ze mě určitá tíha. Smířím se se změnou. Se změnou, která už dávno nastala, jen já bych měla, v jistém smyslu, ráda ten stav předtím.

Smířím se se stárnutím. S životem, jaký žiju teď. S omezeným časem, který máme každý den. Přestanu sama před sebou předstírat, že tu pomyslnou knihu budu číst dál.

Děkuji sama sobě (i vám), že jsem stále na cestě minimalismu. Vede mě k uzavírání částí mé minulosti. K uzavírání životních kapitol. Tak jako v knížce. Možná po knížce někdy v budoucnu zase sáhnu. Ale teď ne.

Uzavírání kapitol

I v tomhle je pro mě minimalismus terapií, seberozvojem. Konfrontuje mě s nepříjemnými otázkami. Znovu a znovu. Ne vždycky mám jasno. Jasno mám v tom, že bez minimalismu bych své životní kapitoly uzavírala pomaleji a neochotněji.

Bez minimalismu bych ten strojek (a desítky dalších věcí) měla pořád. A pořád tajně doufala, že ho brzy zase použiju…

Další mé uzavřené kapitoly. Ani šperkařit, učit se čínsky nebo malovat na hedvábí už v nejbližší době nebudu.

 

jak si uklidit eBook

— 1541 zhlédnutí — Doba čtení: 3 min.

Marcela Janská (Sobotová)

Popularizátorka a lektorka laskavého minimalismu. O tématu přednáší, vede semináře, kurzy a píše blog od roku 2015. Na minimalismu jí fascinuje to, jak moc se dá přizpůsobit každému z nás a do jaké šíře se dá aplikovat. Nemusíme jít do extrému, abychom viděli výsledky. Se čtyřčlennou rodinou s 2 dětmi bydlí v Plzni. Více o Marcele tady.

14 thoughts on “Už to nepotřebuji roky, ale co kdyby jednou. Minimalismus a uzavírání kapitol

Napsat komentář

  1. Zuzana

    Nelhat si sám do kapsy – je to těžký. Jsem moc vděčná, že minimalismus je a že díky němu mohu žít život lehčeji, radostněji a upřímněji k ostatní i sama k sobě.

  2. Agnes

    Náhodou, jak se mi loni hodila ta učebnice francouzštiny, co jsem si kdysi před lety koupila v nějakém výprodeji 🙂

  3. Alena

    A nikdy se Vám nestalo, že jste se něčeho zbavila a pak jste to potřebovala a litovala jste toho?

    1. Marcela Janská (Sobotová) Autor příspěvku

      Ano, výjimečně se mi to stane. Nevybavuji si žádný příklad citovky. Spíš to byly běžné věci. Beru toto riziko jako součást cesty. Vždy se nám poté podařilo najít jiné řešení, věc jsme po druhé od někoho dostali apod.

  4. Katka

    Nějakých citovek už jsem se kdysi zbavila, a doteď mě to občas zabolí, chybí. Zpětně vím, že tolik místa ani energie by mi neubraly, kdybych si je nechala.
    Pak se občas zbavím “necitovek” – prostě nějaký klump, co zaclání a potřebovala jsem ho doteď? Ne. No tak. A letí. A do týdne by se mi to taaaaak hodilo!!! Zákon schválnosti v nejryzejší podobě.
    Umím dost dobře minimalizovat vstupy (nákupy, spotřební zboží), věci běžného používání, ale citovky mi tu visí. Protože, a to je možná čistě jen má nevýhoda, jsem dost zapomnětlivá. Takže jak se říká vzpomínky máte v hlavě a ne v předmětech, tak já teda ne 😀 Vzpomínky a emoce mi nenaskočí ani zdaleka tak dobře, jako když objevím v krabici nějakou blbinku z mládí, cest, výletů. Pak se najednou valí i to, co by se mi pravděpodobně už nikdy nevybavilo. A jakkoli žiju naplno v přítomnosti, tak jsem vyrostla ze své minulosti a ráda si ji sem tam nechám připomenout nějakou na půdě zašantročenou krabicí plnou “krámů”. Třeba k jejich vytřídění taky někdy dojdu, ale dokud mi ty “zbytečnosti” vyloudí úsměv a zasněnou vzpomínku, radši najdu to místo na půdě 😀 😀

    1. a

      Dokud se člověk nemusí stěhovat, a do menšího, a pak ještě jednou… Pak se rozloučí i s většinou citovek. Mít půdu a stodolu, asi by to taky nebylo tak lehké. Ale pocit oproštění se, nebo vyvázání se je nakonec fakt hodně povznášející. Skoro asi víc, než nostalgické vzpomínání. 😉

    2. Lenka

      Dobrý den, myslím si, že pokud vám dělá vyloženě radost prohlížet si své staré fotky, tak je nevyhazujte. Já osobně to teď beru z pohledu” až tady jednou nebudu…. ” Některé blbosti budou muset vyhazovat moje děti a to bych jim nepřála. Takže fotky jo, ale asi aby měly smysl i pro ně, tj. trochu setřídit, popsat co, kde a kdo to na nich je. Letos mi zemřeli oba rodiče a už se nikdy nedozvím, kdo to např. je za lidi kolem roku 1900 na fotkách a to je škoda….

  5. Zlata

    Asi nechce moc přemýšlet nad tím, že by se mi to ještě někdy mohlo hodit. Spíš teď přistupuji k vyhazování s myšlenkou: proč si mám zanášet byt nějakými věcmi, co mi kdo dal nebo jsem neuvážlivě koupila. Jsem zrovna v obchodě a tam mě něco zaujme, ale já si teď už říkám: kdybych šla do jiného obchodu, tam by to neměli a nelákalo by mě to. A fakt to nekoupím. Včera jsem se dívala na film Zemětřesení. I tohle mě dost pomohlo k tomu, abych si uvědomila, na co shromažďovat. Tam prostě padaly krásné věci, domy … a já tady lpím na hloupostech? Protože to mě dělalo největší problém, jak se zbavit suvenýrů a prostě malých hloupostí. Překládala jsem je z místa na místo, s tím, že se teprve budu rozhodovat, co s tím. No a nic jsem s tím nedělala. Ale pak stačí maličkost, jako např. jeden katastrofický film a já si řekla, přijít teď zemětřesení u nás, přišla bych o víc, než o ty hlouposti, co pořád přemísťuji. A pak už to jde lehčeji, včera jsem se lehce zbavila kolečkových bruslí, které jsem skladovala cca 15 let. Šly z místa na místo, včera došly na to poslední, položila jsem je vedle popelnice, snad někomu udělaly radost.

  6. Iva

    Koralkovaci náčiní mi tu taky leží už fakt dlouho, a pořád nic… Asi snad ním budu muset zamyslet – “výčitky, že nedelam něco, co bych chtěla/měla”… to přesně sedi. Děkuju za nakopnutí!

  7. Agnes

    Přečetla jsem si článek o třídění vzpomínkových věcí, co na něj je odkaz u tohohle.
    A teda nechápu. Nechápu jak si může někdo nechat tři fotky z jednoho filmu?!
    Já mám problém s tím, že když se fotilo na film, že těch fotek mám málo a spousta věcí tam ani není 🙂
    Vždyť si přece nepamatuji do detailu všechno, co jsem viděla, některá místa jsou i časem jiná a hlavně jsou vyfocená taková, jaká byla, když jsem tam byla já. To mi nikdy žádná fotka z netu nenahradí (například, kdybych si chtěla připomenout nějaké konkrétní místo).
    Ale tak na fotky jsem zatížená, ráda si je prohlížím (hlavně ty z dovolené a výletů) a když se náhodou dostanu na stejné místo 2x, tak porovnávám jak se to změnilo 🙂
    Ostatní věci i chápu, ale fotky teda ne.