Abych ušetřil čas minimalismem, stojí mě to spoustu času

rozhovor Jakub Olah minimalismus

Když jsem Jakuba Olaha požádala o rozhovor, netušila jsem, odkud je. Kuba o své minimalistické cestě píše blog Najít cestu, který jsem objevila relativně nedávno a moc se mi líbí. Ukázalo se, že zrovna příští víkend „najde cestu“ do Plzně. Asi to bylo znamení, že tento rozhovor má vzniknout :-).

Sešli jsme se u šálku čaje a povídali si dlouho. Jak vidíme minimalismus, jak ho vidí Kubovo blízké okolí, jak se dá vybíjet kreativita při tvorbě log, co přináší chození na boso.

Kuba prozradil, mimo jiné, to, jak udivil své kolegy svým čistým pracovním stolem nebo jaké má plány do budoucna. Jako zkušený otec dvou dětí (pět a dva a půl roku) přidal i rady na třídění hraček a dvě doporučení pro všechny „odkládače“ vyklízení.

Co pro tebe osobně znamená minimalismus?

Minimalismus je pro mě vědomý život. Uvědomění si, co je pro mě důležité, co méně a co vůbec. S příchodem dětí jsem zjistil, že jim chci něco ukázat. Zároveň ale nestíhám všechny ty věci, které jsem stíhal předtím. Tím pádem si musím vybrat.

Uvědomil jsem si, že nevím, co chci, protože nevím, co je pro mě důležité. Tím pádem dělám spoustu věcí vedoucích všude možně. Minimalismus mi pomáhá říci: tohle je důležité, to chci dělat. Všechno ostatní, i když je to také dobré, dám pryč.

Patří tam také vlastnictví méně věcí. Ne všechny věci vedou k tomu, co chci. Jsem líný, chci co nejméně uklízet. Chci trávit více času na výletech s dětmi, tvořením, kreslením, hraním na hudební nástroje. Když musím uklízet, nehrajeme na hudební nástroje.

Když musím věci udržovat, kupovat baterky, starat se o ně, utírat na nich prach, tak to vede jinam, než chci. S věcmi je neustálý boj, hlavně zastavit přísun věcí. Věci jsou v minimalismu na začátku nejsnáze uchopitelné. Složitější už je to třeba s myslí, kalendářem, telefonem, se sny, s činnostmi všedního dne.

Jaká je tvá profese a čím se zabýváš ve svém životě?

Pracuji v korporátním světě, v automobilovém průmyslu, jako vedoucí projektu v nákupním oddělení. Starám se o projekty, nastavování a zefektivňování procesů, vizualizace informací nebo zavádění tzv. Lean metodik.

V posledních letech, jak jsem procitl do vědomého života, zjišťuji, že potřebuji dělat něco, co má smysl. Smysl v podobě osobního rozvoje si v této práci najdu. Není to ale příliš tvořivé – ve smyslu umění.

Abych vybouřil svoji tvořivou stránku, dělám grafiku a grafický design. Nejraději kreslím loga. Tam, jak jsem zjistil, jsem byl minimalista už předtím, než jsem objevil, co to je. Snažím se používat co nejméně prvků, barev, škrtat a gumovat do té doby, dokud ten obrázek dává smysl. Hraji si s prostorem. Na konci zůstane minimum všeho, ale původní informace je zachovaná. Baví mě to hodně, ale neživím se tím.

Co ti minimalismus momentálně dává?

Minimalismus mi dává směr. Více si uvědomuji, co je pro mě důležité, a více se nad tím zamýšlím. Své cíle si potřebuji osvěžovat, abych je udržel dlouhodobě v hlavě. Díky minimalismu si pořád připomínám, kam jdu, a proč je to pro mě důležité.

Doufám, že mi minimalismus přináší také více fyzického prostoru. Daří se nám věcí zbavovat a lépe se nám „dýchá“. Doufám, že až se budeme příště stěhovat, nebude to takový masakr jako to byl posledně.

Je něco, co ti minimalismus bere?

Vnímám, že v očích ostatních jsme ještě více alternativní, než jsme byli předtím. Dříve jsme byli jen takoví blázni s látkovými plenami bez televize. Třeba v práci nebo v mém širším okolí mě vnímají jako alternativního blázna. Už mi to ale přestalo vadit.

Minimalismus beru jako časovou investici. Věnuji čas minimalismu, abych čas získal, abych se zbavil věcí a činností. Vědomě přemýšlím o tématech, která jsou pro mnohé zřejmá a nalajnovaná systémem, a tudíž samozřejmá. Nechci vše dělat jako ostatní, protože mi to někdy přijde už hloupé.

Musím si ale více hledat informace a starat se o to, jak to dělám. Řekl jsem si ale, že touto cestou půjdu. Chci ukázat svým dětem, že není jen cesta “ovcovitosti”, kterou si mohou vybrat. Jde to i jinak.

rozhovor Jakub Olah čajovna

Foto: Jakub Olah

Jak tvé rozhodnutí zjednodušovat přijalo tvé okolí – přátelé a širší rodina?

Se ženou jsme se nějakým způsobem rozhodli, že budeme minimalizovat po předloňských Vánocích. Moje žena je znamením lev. Tohle znamení je poměrně konzervativní, všechno chce, sbírá, má silný vztah k věcem. Má žena se rozhodla se mnou, ale dlouho s tím nebyla ztotožněná. Musel jsem se naučit, že jí do minimalismu nesmím lámat. Většinou to chtělo čas, aby se jí to zalíbilo, třeba když jsem si zredukoval šatník.

V širší rodině si nejdříve mysleli, že to je nějaké náboženství. Nějaký asketismus, kdy najednou nebudeme vlastnit vůbec nic, žít v jurtě a jezdit na dřevěném kole. Ze začátku jsem se je snažil moc přesvědčovat, a oni to nechápali.

Pak jsme jim začali spíše vysvětlovat, proč se zbavujeme věcí a že chceme mít více času na děti. Mysleli si, že našim dětem nic nedopřejeme, když třeba nebudou mít hračky na baterky. Postupem času ale začali chápat, že chceme kvalitnější věci, že to není asketismus. Možná nás plně nepochopili, ale přijali to.

S jakými nejčastějšími reakcemi se setkáváš?

Nejčastější reakcí je asi ten asketismus. To se všeho zbavíte a nebudete mít nic? Dost času mi pak zabere vysvětlit, že chci jen ty dobré věci správné pro mě.

První reakcí na to, že nemáme televizi je obvykle: „Co děláte večer?“. Zajímavé je, že pak dodají, jak je to vlastně super, jak nám závidí, že tam vlastně nic nedávají. To mě vždycky pobaví.

Zajímavé reakce byly v práci. Tam jsem se vrhl na svůj pracovní stůl, na mé „to do listy“, na pracovní plochu počítače. Kompletně jsem vyčistil svoje pracoviště, na kterém se mi teď dobře pracuje. Zpočátku se kolegové divně koukali, když jsem na rozdíl od nich začal vracet kancelářské potřeby. Po nějaké době jsem měl pořád čistý stůl a kolegové mi trochu záviděli, že nemusím uklízet. Trvalo to ale tak čtvrt roku, než to přijali.

Do minimalistického fungování zapojuješ i své děti. Jak konkrétně to funguje?

Zapojení dětí je výzva. Hodně jsme zminimalizovali hračky, i když si myslím, že jich mají pořád hodně. K hračkám mám dvě rady. Zaprvé, nemít hodně podobných hraček. Děti mají stejně pár oblíbených. Zbytek se vytáhne, když přijdou návštěvy, a je z toho obrovský nepořádek.

Má druhá rada: mít co nejméně hraček se spoustou drobných součástek. Výjimka je Lego, to je fantastické na rozvoj dětí i tatínků.

Za začátku jsem nevěděl, jak to naše děti přijmou, protože malé děti mi přijdou hrabavé. Byl jsem překvapen, když jsem se domluvil s tehdy čtyřletým synem o nové rolbě, kterou dostal od babičky. Řekl jsem mu, že musíme na rolbu udělat v pokojíku místo, aby měla kde parkovat. Musíme dát tedy něco pryč.

Syn to, k mému údivu, dobře přijal a hned mi přinesl dvě jiné hračky, které vytřídil. Překvapilo mě, že když člověk děti zapojí, ani to nepotřebují nějak dlouze vysvětlovat. Neříkám, že to tak je vždycky, je třeba mít rozpoložení na obou stranách, ale funguje to.

Pomáhá mít na hračky určené místo. Pak mohu použít argument, kdy nemám už dost místa na nové hračky, a tak musím nějaké jiné vyřadit. Dodávám, že v přesných místech na hračky máme ještě značné rezervy.

rozhovor Jakub Olah minimalismus čajovna

Foto: Jakub Olah

Myslíš si, že děti a minimalistický způsob života jdou dohromady?

Děti a minimalismus jdou dohromady. Je to jeden z důvodů, proč to dělám. Vím, že minimalismus je dobrý. Když jim ho ukáži, daruji jim do života něco, co jsem já pochopil až v mnohem pozdějších letech. Důležité jsou zážitky, život samotný, ne věci. Věci k životu potřebujeme, ale jsou to jen prostředky. Minimalismus beru jako nástroj k tomu, co chci ukázat svým dětem.

Je něco ve vaší domácnosti, kam ani minimalismus nesmí? Mám na mysli třeba něco, čeho jste se zatím nezbavili, i když byste teoreticky mohli?

Zatím jsme si řekli, že minimalismus nesmí mezi knížky. Cítíme v nich hodnotu, ale asi časem dojde i na ně. Dále neredukujeme hudební nástroje a sportovní věci. Já jsem si ještě nechal dílnu (smích). V dílně je to určitým způsobem tvoření, které mě naplňuje. A k němu potřebuji ty nástroje.

Čteš si o zjednodušování nějaké knihy nebo blogy? Máš nějaké zdroje, které považuješ za zásadní a doporučil bys je i ostatním?

Mě asi nejvíce ovlivnil Joshua Becker. Po předminulých Vánocích jsem si řekl, že s tím musím něco udělat. Děti skončili zavalené hračkami, měli jsme doma spoustu obalů, byli jsme úplně vyčerpaní. Už ani nevím, jak jsem se dostal ke slovu minimalismus.

Joshua mě nastartoval, jeho blog jsem začal hltat úplně od začátku. Řekl jsem si, to je ono, chci být minimalistou. Sleduji také Courtney Carver a částečně No Sidebar. Nově hltám Žijeme minimalismem (smích). Spíše čtu v angličtině.

Z tvého článku jsem se dozvěděla, že jsi také fanda chození naboso nebo v minimální obuvi. Baví tě to pořád? Chodíš jen naboso nebo kombinuješ bosou chůzi s běžnou obuví?

Ano, baví mě to čím dál tím více. Užívám si to. Strašně rád bych chodil jen v minimální obuvi. Kombinuji z několika důvodů. Pořád nemám dostatečné vybavení. Když chodím s dětmi a psem do lesa, potřebuji něco odolného tak, aby mi na botu mohl šlápnout pes nebo jsem mohl dlouho stát v zimě na hřišti. Rozhodně, pokud chodím normálně, tak se snažím chodit v minimální obuvi. Mám takové boty na nohou i celý den v práci.

K chození na boso jsem se dostal přes běhání. Při běhání mě bolely kolena. Když jsem si o tom něco četl, zjistil jsem, že blbě běhám a mám špatné boty. Tak jsem si opatřil první boty s minimální podrážkou.

Začít v nich běhat je kruté. Na druhou stranu mám silný kontakt s přírodou. Takové běhání mi pomáhá na cestě od umělého blíže ke kořenům. Připadá mi to přirozenější. Myslím, že naše tělo bylo takhle vymyšlené. Když se vrátím do normálních bot, je to pro mě svým způsobem nepříjemné.

rozhovor Jakub Olah minimalismus bosá chůze

Foto: Jakub Olah

Co tě nejvíce překvapilo na bosé chůzi?

Překvapilo mě, že se dá takhle chodit i v zimě. Noha najednou pracuje a zahřívá se. Mé minimalistické zimní boty nemají zespodu žádné zateplení, jen kůži a podrážku. Horší je, když se zastavím a noha chladne. To je pro mě ale jen důkaz toho, že noha ví, co má dělat v zimě v létě.

Na začátku mě hodně překvapilo, že mě při bosé chůzi i běhu bolely svaly, které jsem jinak nezapojoval. Noha jako dokonalý mechanismus je navržená tak, aby sama o sobě pružila. My tento mechanismus v normální botě prakticky nevyužíváme.

Když jsem začal chodit v minimálních botách, bolela mě záda a duněla hlava z toho, jak jsem chodil po patách. Na patách jsem měl tendenci stát třeba i na zastávce nebo na krátké pracovní schůzce. Uvědomil jsem si, že musím jinak. Začal jsem dávat těžiště těla dopředu.

Máš pocit, že se lidé v České republice nyní více snaží o jednodušší životní styl, než třeba před 10ti, 15ti lety? Nebo je to, podle tebe, stále záležitost úzké skupinky lidí?

Záleží to na tom, se kterými lidmi se stýkám. Jsme pořád krátce po revoluci, kdy předtím nebylo nic a pak bylo najednou všechno. Lidé blázní z toho, že všechno je dostupné, dá se koupit a zažít. Myslím, že jsme tím pořád hodně zahlcení.

Možná nastupuje generace, která to začíná chápat. Vyrostla v novém režimu, nejsou tolik ovlivnění ze strany rodičů, vědoměji vnímají svět kolem sebe. Dnes je jich ale, podle mě, stále jen hrstka.

Co bys doporučil čtenářům, kteří cítí, že jsou doma zavalení věcmi, ale zatím nenašli odvahu se do nich pustit a důkladně je protřídit?

Všiml jsem si, že často je problémem to, že je toho na vytřídění hrozně moc. Lidé si nedokáží představit, jak to všechno zvládnou. Vlastně je to prokrastinace. Strašně důležité je rozporcovat toho slona na malé úkoly, a udělat to po kouskách.

Opravdu si říci, dobře, dneska vezmu šatník. Pokud je ten šatník obrovský, tak třeba jen šuplík. Řeknu si, co je pro mě důležité, s čím přežiji. Co bych si vzal, kdybych se měl stěhovat do polovičního bytu. Je pravda, že tahle rada je všude, prakticky na každém minimalistickém blogu. Ale funguje.

Často také zanedbáváme přípravu. Chce to v klidu rozmyslet, jak to udělám, aby mně třídění vyhovovalo a bylo co nejefektivnější. Musím si předem říci, co udělám s věcmi, které dám pryč, a co s těmi, které tam zůstanou. Když se do vrhnu do akce bez přípravy, má motivace rychle vyprchá a udusá mě to.

Máš nějaké minimalistické plány pro nejbližší měsíce? Pokud ano, prozradíš nám jaké?

V tuhle chvíli mám jednoho kostlivce: plnou garáž. Relativně nedávno jsme se přestěhovali. Do naší obrovské garáže jsme přesunuli spoustu věcí, které jsme vyřadili z domu.

Vyklidit garáž je můj velký projekt. Chci tam mít dost místa na kolo bez toho, aniž bych musel překračovat hromady krabic. Zjistil jsem, že v garáži nemohu být déle než hodinu, abych se z toho nezbláznil. Musím mít také souhlas ženy, že vše v dané krabici mohu odvézt na charitu (smích).

Z těch nemateriálních plánů bych rád přenastavil náš životní rytmus tak, abychom měli více fyzického pohybu a jezdili na výlety s dětmi. Budu tedy muset něco jiného vyřadit. Strašně rád bych se také zbavil všech těch činností, které souvisí s maily a počítači. V práci i v soukromí. Berou mi čas. Výzvou je, jak to udělat.

rozhovor Jakub Olah minimalismus čajovna

Děkuji za rozhovor.

 

9 komentářů u „Abych ušetřil čas minimalismem, stojí mě to spoustu času

Napsat komentář

  1. Pavla

    Díky za rozhovor Marcelo, váš web se hezky plní! Minimalismus v životě je i moje velké přání, a tak denně porcuju toho zmíněného slona a po malých krůčcích za ním už pár let jdu. Je to ale dřina vám povím. Mohla bych s vaším svolením sdílet váš rozhovor s Jakubem na profilu našeho projektu Žij naboso? Týká se bosé chůze, minimalistické a barefoot obuvi, tak by tematicky zajímavě zapadl. Hezký den a ať se vaší věci daří. Pavla.

    1. Marcela Sobotová Autor příspěvku

      Děkuji Pavlo za pochvalu. Ano, bývá to dřina, ale stojí to za to. Jdeme totiž často někam do neznáma a to chce odvahu a změnu návyků. Rozhovor můžete sdílet. Prosím, uveďte blog Žijeme minimalismem jako zdroj.

  2. Petra

    Marcelo, děkuju za rozhovor. Zrovna včera jsem se konečně odhodlala k opravdu důkladné čistce v e-mailové schránce. I díky tomu mi dnes neunikl tvůj e-mail s odkazem na tento článek. A díky článku mám zase o něco větší chuť zredukovat něco dalšího. Díky za inspiraci 😉

  3. Romana

    Při třídění spíše neporcovat slona…netřídit šatník po poličkách a šuplících postupně, ale všechno na hromadu a do skříně uložit jen, to co mám opravdu ráda. Okamžitý výsledek a čistý krásný prostor je největší motivace, při třídění po šuplíčkách…to nějak není vidět a motivace mizí v nenávratnu.

    1. Marcela Sobotová Autor příspěvku

      Děkuji Romano za sdílení názoru. Přesně toto popisuje ve své knize Marie Kondo. Já si vykládám porcování tak, abych byla schopna vidět výsledek a pocítit radost po 1 čistce. U některých komodit zvládnu na 1 zátah celou skříň, u jiných stěží šuplík.

  4. Magda

    Minimalismus se mi čím dál víc líbí!…. děkuji za světýlko v pralese všedních dnů 🙂

  5. Katka

    Děkuji z celého srdce,Marcelo, za tento inspirující rozhovor a vaši práci kolem tématu “minimalismus”. Názvem vašeho článku jste mi vlila do žil energii a víru, že to dám i já ! – a že má zkrátka smysl dát si práci, investovat energii a čas na to, aby člověk měl následně více času na smysluplnou, naplňující práci a těšení se z času stráveného sám se sebou a s dětmi! díííííky a pište pro nás i dál :-))) Mnohdy totiž člověk není zavalen jen věcmi, ale i nápady, touhami a rozdělanými aktivitami….bez konce 🙂

    1. Marcela Sobotová Autor příspěvku

      Díky, Katko. Ano, je to tak. Nápady, rozdělané projekty, rozečtené knížky, milióny úkolů, to vše nám může způsobit docela slušný chaos v hlavě. Vlastně i to samotné smysluplné zbavování se věcí stojí poměrně hodně úsilí a času. Vše se vrátí, ale mnohdy tak, jak to nečekáme a jak si to uvědomíme až zpětně.