Třídění fotek jako opruz na dlouhé zimní večery
Během vánočních svátků jsem třídila svoje staré vyvolané fotografie. Shrnu mé třídění fotek snadno: byl to slušný opruz a jsem ráda, že to mám za sebou. Ani nevím, jestli bych něco takového běžně doporučila dál.
Tak si to možná přečtěte pro pobavení. Nebo pro útěchu, že v tom nejste sami…
Ano, teoreticky bych mohla být ultra-minimalistická, všechny fotky vyhodit a nascanovat je znovu z negativů. Následně ty nejlepší uložit někde v cloudu.
Tohle ale není řešení pro mě. Jednak si vůbec nedovedu představit, kolik času by zabralo nascanovat plnou krabici negativů. A pak, což je důležitější, pořád mi dělá radost si klasicky listovat albem, koukat na fotky a vyprávět o nich dětem nebo někomu dalšímu.
Zatím redukuji počty vytištěných fotek
Tedy, jdu zatím cestou redukování počtu vytištěných fotek. V mém případě je to asi to nejlepší, co jsem schopna a ochotná zatím udělat.
Část fotek jsem stihla protřídit asi před rokem (psala jsem o tom v článku, jak třídím své vzpomínkové věci z mládí), teď jsem pokračovala dál.
Probrala jsem asi 8 tlustých fotoalb z dob střední a vysoké školy a vytřídila a vyhodila odhadem tak třetinu fotek. Následkem toho mám polici o 4 fotoalba lehčí. Já vím, poměr úplně nesedí. Asi proto, že původně byla některá fotoalba jen částečně zaplněná. Teď jsou fotky nastrkané prakticky od začátku až do konce.
Proč je třídění fotek někdy „opruz“?
Pár večerů to byl příjemný program na zimní večery bez televize. Pustila jsem si k tomu nějaký audioposlech, ideálně už děti spaly a já příjemně zavzpomínala na studentská léta (nedělá se tohle až v důchodu?).
Jedno, dvě alba mě to bavilo. Pak jsem se pár dní k třídění nedostala. Najednou se to přehouplo a já stále nebyla hotová. U poslední várky barevných fotek jsem byla ráda, že už to mám za sebou.
Jo, černobílé fotky z dob mého focení na klasickou zrcadlovku mě ještě čekají. Dvě alba se samolepicí fólií nechávám být, v nich fotky nemohu šoupat a posouvat…
V zásadě jsem třídila takhle:
Krok 1 – Projít všechny fotky a vyhodit ty horší
Ty fotky, co zůstaly, mi stačí k uchování vzpomínky dostatečně.
Do not mi hrál klasický scénář začínající fotografky s kompaktem: celý den fotím památky a na konci dne si uděláme společnou fotku. Jo, „před-selfie“ doba :-). Měli jste to také tak? Nechala jsem si většinou fotky s lidmi, z akcí, denní momentky a pár nejpovedenějších fotek památek a zajímavých míst.
Překvapivě tohle šlo docela rychle. I když jak ubíhala léta, zlepšovala jsem se ve focení tak, že méně povedených, duplicitních a jinak zbytečných fotek bylo stále méně.
Poznámka na okraj: Vyvolané fotky patří do směsného odpadu, ne do papíru. Fotopapír se u nás nerecykluje.
Krok 2 – Přesunout vybrané fotky za sebe
Tohle trvalo naopak nad očekávání dlouho.
Jakmile jsem probrala album a vyhodila některé fotky, zůstaly mi v něm díry jak v ementálu. Protože se nechci dívat na poloprázdné album, fotky jsem následně přesouvala zase k sobě, aby mezi nimi nebyly žádné mezery.
Pak mi třeba zbyla poslední třetina alba prázdná a do ní jsem zase nasunula jiné fotky, které byly původně v jiném albu. Musela jsem je spočítat, aby se mi tam vešly nebo je různě přeskupit. Proto ten opruz. Čisté mechanické přesouvání, skládání, zasouvání, posouvání, vypočítávání.
Krok 3 – Doladit základní popisky
Samozřejmě, když jsem přesunula fotky, přesouvala jsem i ty malé bílé papírky s popisky. Případně jsem popisek přepsala, abych neztratila základní informaci, co je na fotce a v jakém roce byla vyfocená.
Stručné popisky mám i z rubu fotky, ale líbí se mi, když je to napsané také rovnou na štítku ve fotoalbu. Když si ho prohlížím, nechci vytahovat každou fotku z přihrádky, abych se podívala, v jakém že roce jsem byla u té Eiffelovky…
Jak utopit hodiny času
Tak to bychom měli. Mám veliký kus fotek hotový a výsledek je pěkný. Vyhozené fotky mně už teď nechybí. Bez nich je prohlížení hezčí. Najednou listujete jen výběrem toho nej, ne celým vyvolaným kinofilmem od jedničky do třiceti šestky.
Třídění fotek tak, jak jsem to dělala já, je milá piplačka. Pouštějte se do něj jen tehdy, když v něm vidíte dobré řešení a jste ochotni procesem strávit hodiny a hodiny času.
Váš vkus, perfekcionismus, počet fotek a kvalita provedení fotoalb se promítnou do množství strávených hodin.
Dost věcí v minimalismu trvá a nebude hotové za 5 minut
Dost věcí v minimalismu trvá a nebude hotové za pět minut. Fyzické třídění fotek (a vlastně i těch digitálních) je jednou z nich.
Nemá cenu se do toho pouštět, když vám to nedává smysl, nikdy se stejně do alb nedíváte nebo potřebujete vyklízet mnohem objemnější věci v domácnosti. V tom případě „jemné ladění“ fotek vynechte.
P. S. Napadá vás jiný vhodný způsob, jak třídění řešit lépe? Za předpokladu, že si chcete nechat část už jednou vyvolaných fotek s popisky a nemít je jen v krabičce?
Lepím si fotky do osobního deníku a protože z něj nechci mít tlustý fotoalbum, tak mě to nutí vybírat k jednomu zápisu opravdu maximálně 2 až 3 fotky. Překvapivě to docela funguje. Co je teda pravda, je, že to na prasáka tisknu černobíle na tiskárně na tenkej papír, s kvalitníma fotkama na fotopapíře by to asi bylo technicky neúnosný. Až si ale deníky budu někdy prolistovávat, stejně mě bude zajímat obsah víc, než kvalita…
Díky, Zuzano, za doplnění. Líbí se mi to. Navíc kvalitní fotky si můžete do deníku dodat i později.
Ještě dlouho nebudu v třídění fotek minimalista, ale stále mám před sebou jako vzor mojí tetu, která při stěhování do menšího bytu, dovedla vytřídit a uspořádat své nejmilejší fotografie do dvou krásných rámů.( velikosti A3) Vlastně byla první minimalistkou se kterou jsem se potkala.
Moc hezký vzor.
pre mna je toto teraz velmi aktualny clanok
dakujem vam za inspiracie
Dnes jsem narazila na tenhle článek a hned jsem se pustila do probírání fotek. Vlastním 3 alba, to první je ještě na lepicí fotorožky a vždy mi vadilo, že ho mamka nedodělala do konce (ehm, je mi 22 😀 ). Takže jsem vytáhla fotorožky a z druhého, již “ foliového“ alba, přendávala fotky, tak aby na sebe nějak navazovaly a ještě jsem do toho prvního alba doplnila několik dalších náhradních listů. Problém nastal, když mi došly fotorožky 😀 . Alespoň jsem si na příště nachystala, jaké fotky kam nalepím. A také ještě musím to teď skoro prázdné druhé album zaplnit fotkami, které jsme před pár lety vyvolaly a stále jsou v oné obálce z fotolabu. Fotek jsem vyhodila jen pomálu. Zabere to opravdu hodně času, ale už teď cítím úlevu, že to budu mít konečně lépe uspořádané 🙂
Super, to jsem ráda, že jste na článek narazila v pravý čas. Jo, zabere to dost času, ale výsledek mi udělal radost. S puštěným pěkným poslechem to jde líp :-).
Tak u starých fotek tenhle problém absolutně nemám, naopak mám pocit, že se tenkrát na ten film skoro nic nenafotilo (stačil nám 1! film na dovolenou, dneska mám 36 fotek jen z půldenního výletu) a do alba jsem si dávala jen ty povedené, ty rozmazané jsem buď vyhodila hned nebo jsou u negativu pokud tam je něco, co nemám jinde).
Jo u digitálu to je něco jiného, tam jsem přešla na fotoknihy jednak na rychlé prohlížení druhak jako svým způsobem záloha, kdyby selhala elektronika.
Třídění fotek mi taky dalo dost zabrat. Jak fotek vytištěných tak digitálních. Jsem ráda, že je tahle „velká akce“ za mnou. Vyhodila jsem jich opravdu hodně, ale stejně pořád mi připadá, že jich vlastním moc. Své celé dětství jsem si dala do jednoho alba, ale album našeho syna, to je už složitější. Dát ho do jednoho alba? Nelze:(. Snažím se fotit míň a míň. Stejně se to jednou vyhodí. Raději se budu kochat očima, než přes objektiv. V tomhle je minimalismus perfektní, učí nás nelpět na věcech.
Myslím, že se to nedá srovnávat. Fotky z našeho dětství a dnes. Taky jsem si myslela, jak si hodně u mých dětí pamatuji, ale ty fotky mě dostávají. Denně to tak není vidět, ale pak na fotkách jdou ty momenty tak rychle, že jsem ráda za nafocení.
Paráda. Je mi velmi sympatické, že máte také vyvolané fotky. V dnešním digitálním věku s tisíci fotografií na disku se 1-2x ročně vybičuji a vyvolám ty nejhezčí do alb. Stojí to za to. Soubory nikdo neprohlíží. Alba u nás tak často, že budu muset koupit nová a vše přeskládat (je to potrhané). Popisky rozhodně dělat hned…po letech je to šílenství 🙂
No, ty starší máme, ale přiznávám, že ty z posledních let zatím ne. Koketuji s myšlenkou nějakých fotoknih (např. jednu za rok).
Mám fotoalbum jedno, zbytek ve fotoknihach. Každý rok udelam jednu, kterou věnuji každé babičce a jeden výtisk mi zůstane doma 🙂 Nase děti prohlížení miluji, jsou u toho popisky, dělám z fotek všech příbuzných a tím pádem je to na jednom místě. Ale vybrat nejhezčí je velmi pracne, zabere mi to buď několik večeru. Poslední strana zůstane prázdná a na ni nalepuji fyzické vytištěné fotky třeba cele třídy ve škole/školce/táboře atd.
Jano, díky za sdílení, jak k fotkám přistupujete vy. Také v okolí slýchám, že je to pracné, ale zase, když je to 1x ročně a nemáte skluz, snad to jde. My takto zatím vybíráme fotky a necháváme natisknout k založení do alb. O fotoknize jsem už také párkrát přemýšlela, ale nezrealizovala :-).