Minimalizuji své aktivity, a přesto nestíhám

Dělám celkem málo aktivit, a přesto mám pocit, že nestíhám. Poslední dva měsíce je tento pocit silnější. Jak to?

Člověk by si myslel, že když minimalizuje, tohle se mu nestává. Že má čas na to potřebné. Že má čas na sebe. Že nemusí být ve stresu, i když ostatní jsou.

Ano, to je pravda.

Jen chci říct, že, i když minimalizuju, někdy mě pocit nestíhání semele.

Několikrát jsem se v poslední době přistihla, jak se v deset večer po víru celého dne zastavím a konstatuji, uf, plus mínus hotovo, ale celý den pryč. Co jsem to vlastně dělala?

Domácnost, běžný úklid, děti, podnikání, manžel, zahrada, návštěvy, výlety, pomoc v rodině…

Hmm. Kouknu do diáře na odškrtané a neodškrtané úkoly a vidím, že jsem toho udělala sakra dost. Ještě dost navíc, co nebylo v plánu. Co vzniklo spontánně během dne, protože se mi chtělo nebo se to tak sešlo. Jako spontánní návštěva expozice plazů a obojživelníků s dětmi minulý týden mezi pochůzkou na úřad a nákupem :-).

Blbé je, že můj pocit nestíhání se přelívá dál.

Nemám chuť dělat to, co mě normálně dělá radost (třeba cvičit jógu nebo dělat něco na zahradě), protože přeci „nestíhám“. Nebo to dělám automaticky, abych si to mohla pomyslně nebo opravdově odškrtnout.

U informací se ze mě stává jakýsi průtokáč. Nasaju informaci a za týden skoro nevím, co to bylo. Přelívá se do pocitu nerudnosti a výčitek. Jak to stíhají ostatní? Jak to, že to nestíhám, když jiní toho mají ještě mnohem víc?

Nestíháš nebo si myslíš, že nestíháš?

Pokládám si otázku: „Opravdu nestíháš?“ Nebo si jen myslíš, že nestíháš?

Z pohledu neurovědy je to jedno. Ať si to jen myslíme nebo je to „realita“, náš mozek to vyhodnocuje stejně.

U mě je to fakt dost o tom pocitu. Viděno zpětně mohu porovnat dva dny, kdy jsem toho „stihla“ zhruba stejně. Přesto v jeden den jsem měla pocit přetížení a v druhý nikoliv.

Potřebuji tedy jak revidovat aktivity, které dělám, tak také pracovat se svou hlavou a sdělovat jí, že stíhám :-).

Protože zvlášť my mámy děláme přes den sto a jeden úkol stále dokola, a přesto míváme pocit, že to nestačí.

Občasné revidování aktivit je v minimalismu přínosné, o tom žádná. Z toho nekonečného množství článků, podcastů, videí, knížek, webinářů, akcí, setkání, podnětů by jednomu praskla hlava.

Vědomě vybírám

Vybírám, vybírám, osekávám. I tak nemám kapacitu věnovat pozornost všemu, co jsem si vybrala. Hmm.

Zas jsem u zmiňované rovnováhy. Tolik toho chceme dělat, až pocitově děláme všechno a nic zároveň.

Ano, znám pár rad na tyto situace:

• zpomalit,
• snížit nároky na sebe,
• být víc v přítomnosti.

Od půlky července jsem si dala kompletní mediální stopku, abych si ulevila. Jde to. Třeba o tom, že už běží olympiáda vím až z doslechu…

Mentálně pracuju na neodkládání jednoduchých, byť neoblíbených, úkonů typu umýt vanu. Znovu-dokopání se k těmto úkonům mě totiž stojí víc úsilí než úkon samotný. To asi znáte :-).

Zpětně si týdně reviduji, co se dělo. Tuším, že to mám od Petra Ludwiga z knihy Konec prokrastinace. Revize je silná zbraň na pocit nestíhání.  Cože, vážně se toho za 1 týden stalo tolik? Stíhám toho dost.

Ne, stíhám

To, co jsem se naučila v minimalismu, mi pomáhá i v nakládání s časem a prioritami. Vybírat si. Pouštět. Být a mít radost z toho, jaké to je teď. Jen jsem jen člověk a někdy mi to jde hůř.