Můžeme minimalizovat až moc? Mohu být posedlá vyhazováním?

Dá se minimalizování přehnat? Co když jsem posedlá vyhazováním? Dostala jsem od vás tuhle skvělou otázku.

Minimalizuji nehledě na ostatní?

Ano, podle mne je možné minimalizovat až nezdravě. Nehledě na svůj vnitřní pocit, na potřeby druhých. Vyhazovat vše kolem sebe, tak říkajíc to urvat.

Z mé zkušenosti takto minimalizujeme z naštvání, ze zoufalství, z pocitu velkého tlaku. Možná i ze sobectví.

Je to podle mě nevhodné použití nástroje. Minimalismus není záchrana všeho. Ani s ním nebudeme mít svět pod kontrolou.

Více ve videu nebo v přepisu videa níže.

Co když vyhazuji věci až moc…

Textová verze videa

Dostala jsem od vás skvělou otázku.

Marcelo, může být minimalizování až chorobné? Může to jít až do toho druhého extrému, kdy opravdu se zabýváme jen a jen tím jen minimalizováním? Tím, že vyhazujeme naprosto všechno a máme to pořád v hlavě?

Když jsem se zamyslela, jestli vlastně tenhle druhý extrém může nastat, tak si myslím, že ano. Může se to někdy tak zvrtnout.

Troufám si tvrdit, že to je většinou jenom dočasná situace. Je to nějaká fáze, nějaký časový úsek, který pak odplyne. Osobně neznám nikoho, kdo by byl úplně chorobný minimalista dlouhodobě.

Je to určitý úhel pohledu. Důležité je už jen to, že na sobě tuhle tendenci pozorujete. Že máte potřebu neustále se zaobírat tím, abyste nebyla zahlcená a obklopovala se věcmi, nic nenakupovala. Aby všecko bylo prázdné a pořád to vlastně takhle řešíte.

Myslím, že dost často je zatím něco jiného. Nějaká hlubší vrstva.

Proč to děláme? Například jsme pod tlakem, může to být stres, nějaká tenze. Třeba se nám děje něco, co nedokážeme zatím zvládat nebo je to pro nás hodně obtížné. Ať už v práci, v soukromém životě, ve vztazích. A možná můžeme mít pocit, že právě to, jak minimalizujeme, jaký máme prostor kolem sebe, je to jediné, co v té chvíli můžeme kontrolovat.

Můžeme mít takovýhle pocit. Ale myslím, že ani tohle kontrolovat prostě nemůžeme. Není to jenom na nás, protože nežijeme ve vakuu. To bychom opravdu museli žít úplně mimo civilizaci, a i tam bychom měli vlivy prostředí, přírody. Člověk je sociální tvor. Nemůže se podle mě takhle zakonzervovat. Nehledě na to, že ho to pak nedělá šťastným a spokojeným. I když dočasně může.

Reakce na naši současnou těžší životní situaci

Myslím, že pokud máme neustálé nutkání a myšlenky vyhazovat, třídit, tak je to nějaká reakce na naši současnou situaci. Tu se snažíme vyřešit tím, že tohle budeme kontrolovat, abychom měli pocit, že alespoň tohle zvládáme. Jiné věci třeba momentálně nezvládáme.

Toto neberte jako mou hlubokou psychoterapeutickou sondu. Je to můj názor, můj pohled, jak toto může vznikat.

Například se nám těžko komunikuje s naším blízkým okolím, a to se projevuje tak, že chceme neustále hlídat úplně striktně všechny dárky, všechny nákupy. Může to být problém s financemi, proto to chceme hlídat. Prostě je tam podle mě vždycky nějaká hlubší vrstva.

Minimalismus jako spása na vše?

Ještě mě taky napadlo, že možná jsme v situaci, kdy hledáme nějaké řešení, a objeví se minimalismus. Zdá se, že by nám mohl vyřešit naprosto všechny problémy, který máme, které řešíme. Že by minimalismus mohl být naše spása na vše. Ale tak to není.

Minimalismus je pomůcka, myšlenkový směr, možná i životní styl. Ale to neznamená, že to je jediná náplň mého života. Je to nástroj, kterým si naopak uvolňuji ruce pro život samotný. Ten život není minimalismus.

Nevím, jak se na to díváte vy, na to být až posedlá vyhazováním věcí. Klidně mi napište váš názor do komentářů.

Posedlá vyhazováním, jen dočasně

Uzavřela bych to asi takto. Minimalizování může být až chorobné. Myslím, že si toho naštěstí dokážeme všimnout. Případně nám to dá najevo naše okolí, že už jsme s tím fakt protivný. Pak pochopíme, že to je slepá ulička. Zpětně pochopíme, že to byla slepá ulička, když půjdeme zase dál naší životní cestou.

Pochopíme, že to byla kompenzace za něco jiného, co jsme v té době řešili, co nás hodně trápilo. Vzali jsme tento nástroj a hodně jsme jej používali.

Přeji vám, ať je váš minimalismus spíše laskavý. Ať nesklouzává do extrémů, kde už cítíte, že ani vám to nedělá dobře.

Zajímalo by mě, jak toto vnímáte vy? Všimli jste si na sobě této fáze, kdy jste tak moc vyklízeli a minimalizovali, až jste lezli na nervy sami sobě?