Můžu si to koupit, když chci žít minimalismem?

nakupování, nákup, minimalismus, dilema, Marcela Sobotová, jak nakupovat minimalisticky

Pohodlné kalhoty z Nepálu. Koupí pomohu místní škole. Velké balení suchých plodů a díky tomu méně plastových obalů z jednotlivých pytlíčků. Tuhý šampón sympatické české firmy, od které chci něco vyzkoušet.

Ukázka nákupních impulzů, které na mě působí. Ano, nejsem netečná.

Poslední dobou mi v hlavě víří myšlenky kolem nakupování a dilemat, které kolem nákupů mívám. Nastal čas je sepsat a trochu je osahat…

Potřeba nebo přání?

Potřebuji si to koupit nebo ne? Potřebuji to hned teď nebo tento měsíc? Mám opravdu reálnou potřebu nebo je to jen mé přání? Není to jen touha ospravedlnit si nákup nějakým dobrým důvodem?

Aby bylo jasno, nebavíme se o tričku za stovku nebo cukru krystalu v akci. Nemluvím tu o evidentních úletech nebo masivním zásobení se, když je něco o pár korun levnější. Ani o nakupování nekvalitních věcí s nadějí, že rozdíl v kvalitě nepoznám.

Vnitřní brzda a nakupování

Už pár let se trénuji v rozvážnějším nakupování. Často si dávám na čas. Zkoumám možnosti.

Můj pohled na nakupování není odmítavý. Nejsem ten druh minimalisty, který přijímá výzvy typu “odteď si dva roky nic nekoupíš”. Jen nenakupuji proto, že si dnes potřebuji zlepšit náladu. Neplním si domácnost dalšími krámy. Moc dobře vím, jak těžké je pak se jich zbavit.

Potud dobré.

Jenže co ty méně černo-bílé případy nákupů?

Doma to máme v ucházejícím stavu, ale… Hodilo by se něco praktičtějšího, vhodnějšího, pohodlnějšího, z jiného materiálu.

  • Skleněnou konvici na čaj, ve které se čaj nedá promíchat krouživým pohybem.
  • Topinkovač, v němž se chleby zasekávají v mřížce.
  • Trochu hlučný stolní větrák.
  • Sportovní čelenka, která se nehodí k elegantnímu oblečení.
  • Top na jógu z polyesteru. Chtělo by to omezovat mikroplasty, tak raději z bavlny. Nejlépe bio, že?
  • Plastový kartáček na ruce v koupelně. Ten bambusový by vypadal o dost lépe a hodil by se k dřevěné mýdlence na umyvadle…

Dalo by se říct, že jde o “tuning” věcí, které máme kolem sebe. Jsou v zásadě funkční, ale chtěli bychom, aby nám sloužily lépe. Zároveň nejdou opravit nebo upravit.

Varianta odložit nákup o měsíc mi tu funguje jen někdy. Dilema se posouvá na později.

Jak s tímhle? Mám čekat, až se stará věc úplně rozbije nebo stane nepoužitelnou? Mám při každém momentálním použití lehce vnitřně zaúpět? Mám postupně měnit vše “nevytuněné”?

Kde je má hranice mezi marnivostí a přehnanou spořivostí?

nakupování, nákup, minimalismus, dilema, Marcela Sobotová, jak nakupovat minimalisticky

Paradox pozornosti

Většinou nejsem schopna na začátku udělat konečné rozhodnutí koupit či nekoupit. Potřebuji to trochu promyslet.

Uvědomuji si svoji nerozhodnost. Ano, díky ní nekoupím něco “úžasného” pět minut poté, co mě to napadlo. Ale díky ní tu je také jistý paradox.

Když tyto myšlenky řeším, věnuji jim pozornost. Možná až moc pozornosti. Tím i energie, kterou bych chtěla vydat jinde. Nebylo by někdy snazší to prostě koupit a „mít pokoj“? Oprostit se od toho a věnovat se něčemu „duchovnějšímu“?

Co budu dělat s tím starým?

Za předpokladu, že se rozhodnu k pořízení další věci (klidně z druhé ruky), nastává ještě důležitá otázka. Co budu dělat s tím starým?

Hrozí blbá varianta, tedy že si nechám oboje „pro případ“. Elegantní čelenku budu nosit k elegantnímu kabátu, sportovní k šusťákovce s dětmi do lesa. Ta lepší varianta je to poslat dál někomu, kdo věc ještě využije, a nebude mu “nedostatek” vadit.

Nákup jako špatný první krok

Tohoto tématu se dotkl můj oblíbený Anthony Ongaro. Ve svém článku píše o své závislosti na nakupování na Amazonu a o špatných prvních krocích, které dělal. Uvědomil si, že nový návyk nemá začínat koupí něčeho nového.

Jak říká, když chci víc fotit, není správný první krok koupit si nabušený foťák. Ale používat ten, co mám doposud. Až budu nějakou dobu skutečně fotit a mít vytvořený návyk, pak si ho pořídím.

Pocit uspokojení z cesty, ne z jednorázového nákupu. Když chci běhat a nezačnu, dokud nemám ty nové vychytané legíny, hrozí riziko, že nový kus obléknu párkrát, a při prvním zádrhelu můj zápal opadne. Snad ještě úchyt na mobil na ruku a pak už to půjde…

Vychytané legíny za mě prostě běhat nezačnou. Nákupem věci se automaticky nestaneme lepšími verzemi sebe samých. Když chceme něčeho dosáhnout, bez práce to nejde. Pouhé vytažení kreditky není to, co nás posune ke splnění našich snů.

nakupování, nákup, minimalismus, dilema, Marcela Sobotová, jak nakupovat minimalisticky

Ten článek je vážně skvělý (v angličtině). Doporučuji. Jako vodítko k nákupům všeho toho, co “potřebujeme” ke svým snům, cílům a koníčkům.

Anthony, díky za něj. I tak by se mi občas hodil rozhodovací pavouk ANO – NE. Zodpovím pár otázek a dole mi vypadne jasné “kup to” nebo “nekup to”.

Můj závěr? Ano, mohu si to koupit a zároveň žít minimalismem. Rozpor v tom není, ale rozhodování není a nebude snadné. Nekonečné promýšlení je “na pytel” a zbytečně mi bere energii. U situací, kdy jde o věc pro osobní použití, pozor, aby to pouhou koupí věci neskončilo.

Co vy? Zabýváte se podobnými myšlenkami? Na co jste přišli?

18 komentářů u „Můžu si to koupit, když chci žít minimalismem?

Napsat komentář

  1. Dáša

    Perfektní článek. Mám ten samý problém, občasnou touhu po něčem lepším, ačkoliv to starší ještě dobře funguje, byť nemá všechny nejnovější funkce (elektronika, přístroje do domácnosti) nebo neodpovídá novým trendům (oblečení, zařízení do bytu). Kolikrát jsem podlehla a zjistila, že mi nová věc zas tak velkou radost nepřinesla, dokonce někdy spíše pocit, že jsem zbytečně utratila peníze. A dalším problémem je, co s tím starším výrobkem? Prodat, věnovat, vyhodit? Některé věci se prodávají jen těžko, případně, pokud nedojde k předání z ruky do ruky, je někdy poštovné vyšší než cena toho, co hodlám prodat. Něco darovat je snažší, jenže je někdy problém najít příjemce onoho daru. Dost věcí je opravdu škoda vyhodit, když by mohly ještě dobře sloužit i nadále. Něco jsem vyřešila tak, že jsem věci ponechala poblíž kontejneru v tašce či igelitu, některé věci zmizely opravdu rychle (knihy, LP desky, kuchyňské spotřebiče), jiné děti roztahaly kolem, a tak jsem ještě měla práci s úklidem a dané věci stejně skončily v kontejneru. Stará prostěradla, povlečení, nebyly-li již k použití ke svému účelu roztrhám na hadry, které používám na utírání nádobí, či mytí v domácnosti. Některé věci jsem odkládaia do sklepa, ale teď už ne, protože to není dobré řešení, pouze se zaplní sklep věcmi, které už nikdo nikdy nepoužije. Hodně nepotřebných věcí by se dalo prodat, třeba za symbolickou cenu či rovnou darovat na facebooku ve skupinách, kde se sdružují lidé žijící ve stejné lokalitě, případně uspořádat bleší trh, pokud by se našlo místo, kde by nebylo nutné uhradit majiteli vyšší cenu nájmu a kdy by v takovém případě bylo nutné hradit vstupné. Plýtvat bychom rozhodně neměli z ekologických i ekonomických důvodů. Nejlepší je však nepodléhat různým přáním a touhám, tj. nenechat se ovlivňovat všude přítomnými reklamami na cokoliv a stát se opravdovými minimalisty. 🙂 A na tom lze pracovat, i když to může být náročné, stejně jako zbavování se různých druhů závislostí. V každém případě se o to snažím a dnes hodně přemýšlím, než si něco, o čem vím, že ve skutečnosti to vlastně nepotřebuji, koupím. Když nepodlehnu, cítím se lehčeji.

    1. Marcela Sobotová Autor příspěvku

      Díky Dášo. Souhlasím a potvrzuji, zbavovat se věcí smysluplně vyžaduje energii. Ale jak píšete na závěr, právě ta zkušenost se zbavováním funguje trochu jako prevence. Už to prostě nechceme podstupovat znovu a znovu a dáváme si větší pozor, co si domů pořizujeme.

      Jak píšu v článku, já jsem právě zjistila, že i to “nepodlehnutí” není vždy výhra. Mám tendenci to podvědomě řešit, hledat inzeráty, kde by se to dalo pořídit použité atd.

  2. Katka

    Milá Marcelo,

    mám trochu vnitřní problém s “posíláním věcí dál”. Většinou jde o drobnosti, dekorace, nechtěné dárky, svíčky,…vím, že někomu možná udělají radost, ale pro mě to zůstává zbytečná věc, která bude dělat “nepořádek” u někoho jiného. Nejradši bych takové věci rovnou vyhodila. Řešíte někdy podobný problém a jak?

    Děkuji, s pozdravem,
    Katka

    1. Zlata

      Katko, co je nepotřebné pro mne, může být potřebné pro druhého, hlavně takové věci, které se uplatní, např. svíčky. Ty je škoda vyhodit, když je někdo může vypálit. Např. se hodí při večerním posezení na zahrádce, navodí dobrou atmosféru, nebo některé druhy se hodí zapálit na hřbitově. Svíčky bych rozhodně nevyhazovala. A třeba časopisy odnesu do čekárny u lékaře, lidi rádi sáhnou i po starším čísle, jen aby zahnali čas a já z toho pak mám dobrý pocit, že se vynaložené peníze zúročily. Horší je to s nechtěnými dárky, ale i tady mám vyzkoušeno, že někomu dokáží udělat radost. Několikrát se mi stalo, že jsem je poslala dál. Jsou to přece nové věci, nezaprášené, nepoužité a tak při příležitosti návštěvy jsem přinesla dáreček, který udělal radost buď dětem nebo dospělým. A pak je dobré třeba takové věci darovat někomu, kdo je chudý. Mám kolegu v práci, mají insolvenci a z výplaty jim nic moc nezůstane, tak ti jsou pak vděčni za všechno, ať už je to něco do domácnosti, hračka pro dítě nebo třeba nějaká blbůstka, která je potěší.

    2. Marcela Sobotová Autor příspěvku

      Rozumím, také mě tohle někdy napadlo. Beru to tak, že obdarovaný nebo nakupující je svobodně myslící člověk. Když tu věc chce, asi ví proč. A až ji nebude potřebovat, ať s ní také naloží podle svého.

      Sama neposílám dál věci, které jsou vyloženě nefunkční nebo prostě příliš “jeté”. Ano, nemá smysl to někomu vysloveně “cpát”, ale často to opravdu udělá radost.

  3. Zlata

    Na jedné straně jsem se pustila do třídění věcí, kdy cca jedna třetina zůstala doma, cca jedna třetina se poslala dál a další cca třetina se vyhodila. No a pak přijde chvíle, kdy něco vidím a najednou je to ta nejpotřebnější věc, kterou musím mít. Např. dnes (problém – pracuji v obchodě). Výprodeje a pobídka od kolegyně: to kup, budeš mít pro malou dárek k vánocům (plechové decentně malované nádobíčko). Tak dobře, já to tedy koupila a ještě jednou, protože moje sestra má také malou vnučku a holky budou mít radost. Aby toho nebylo málo, tak ve výprodeji pěkné a levné dózičky na jídlo, čtyři v jednom. No … mám je doma. Nepotřebovala jsem je, ale hodí se a jsou opravdu pěkné. U sebe vidím problém v tom, že pracuji v obchodě. A teď navíc probíhá akce našetři body a vyber si dětskou knihu. Jen ať má moje vnučka všech osm a vnučka mé sestry taky … a tak aby byly bodíky, koupím i to, co bych jinak nekoupila. Nějak se mi ta minimalizace vymyká z hlavy.

    1. Marcela Sobotová Autor příspěvku

      Zkoušela jste, Zlato, někdy tu 30tidenní čekací lhůtu? Na to, co popisujete, by ji vyzkoušela. Samozřejmě má své nevýhody, protože dnešní marketing je založený na tom, že nemůžete čekat a musíte to koupit výhodně ihned. Později už to nebude…

      Je to o sebedisciplíně, ale prostě ne vždy je to černobílé.

  4. Veronika Hanzlíková

    Úplně tohle neřeším, ale naprosto chápu. V poslední době se snažím minimalizovat nákupy, ale zatím ne natolik, jak bych si přála, ale naštěstí to není nic, co by mě zásadně pálilo. Díky ale za článek, pomohl mi si zase pár věcí ohledně nákupů uvědomit!

  5. Tereza

    Já si myslím, že je dobre si občas udělat radost a ty věci, které nás malinko štvou, prostě vyměnit za takové, které nám budou dělat radost. Je důležité se doma cítit dobře. Minimalismus ano, ale ne zbytečně extrémní. Pravidla mají sloužit lidem, a ne lidi pravidlům.

  6. lucia

    Minimalizmus nie je ciel, ale cesta. Treba vediet, kam som vlastne mierila ked som sa na tu cestu vydala. Ja som si chcela hlavne zjednodusit zivot – vypustit to co pre mna nie je dolezite a ziskat priestor (casovy aj fyzicky). Napr. ekologicke hladisko ma vobec nezaujima, aj ked pre inych moze byt najdolezitejsie. Taky clovek asi pristupi ku nakupom inac nez ja. Mam zasadu ze co nemas, nepotrebujes – nad nakupom rozmyslam az ked mi ta vec dlhodobo opakovane chybala. Vzdy som ju vedela nahradit, ale ak by som ju mala, bolo by to jednoduchsie. A mne ide prave o to, aby som mala zivot jednoduchsi, takze takyto nakup je v sulade s mojim cielom. Veci ktore si takto kupim, potom aj realne vyuzivam a tak sa mi nestava, ze by ma nakup neskor mrzel. Niekedy kvoli tomu prestane byt potrebna ina vec, tak ju darujem. Ked nieco nefunguje uplne spravne, vacsinou to stoji dost casu alebo energie (a nervov) – takisto je pre mna OK nahradit to plne funkcnou vecou a nasledne dlhodobo setrit cas, lebo to je moj ciel.

  7. Hanka Radková

    Svou úvahou, zda něco můžete, abyste se neodklonila od … a teď je jedno čeho, ve Vašem případě životního stylu minimalismu, si na sebe dobrovolně šijete kazajku, jejíž nití je osobní nesvoboda. Neberte to jako kritiku minimalismu, o tom teď nehovořím. Často si pod rouškou toho, že děláme něco dobrého (a neříkám, že tím, že přemýšlíte o odpadu, neděláte) tvoříme vlastní totalitu. Můžu tohle, abych ještě zůstala v tomhlenctom šuplíku? Proč se tak ptáte? Je tak důležité zůstat v nějakém šuplíku s nějakou cedulí? A proč vlastně? Dobré věci můžete dělat napříč různými světonázory, které Vás potkají. Budou-li dobré, půjde jen o to, že jsou dobré. Neměl by snad Váš životní styl být Vašim sluhou, nikoli pánem?

    1. Marcela Sobotová Autor příspěvku

      Díky, Hanko. Ještě že vás, čtenáře, mám. Pěkně mi ukážete pohled i z druhé strany :-). Mluvíte o tom, o čem se zmínila Tereza výše. Aby nám určité limity sloužily a ne my jim.

      Upřímně mně nejde ani tak o to, jestli to ještě bude v tomto šuplíčku nebo ne. Spíš chci zkoumat sama sebe a své potřeby.

  8. Lucie

    Je to taková úvaha, ale s minimalismes to dost souvisí.
    Myslím si, že dnešní lidé mají hromady věcí. Syslíme a syslíme a ničeho se nezbavujeme. Kupujeme stále nové a nové věci. Před lety mi kolegině říkala, proč pletu. Ona už neplete – proč také, když se to dá koupit (tehdy ještě u Vietnamců) za pár korun. Jo dá se to koupit, ale jak dlouho to vydrží. Většinou pár vyprání a pak to poputuje do koše neb už to nedrží tvar. Já to sice pletu dlouho, ale zase z kvalitní vlny a nadčasové.
    Totéž platí o věcech z druhé ruky a ve slevách – také tam lidé nakupují většinou bez rozmyslu. Líbí se mi to, tak si to kopím, vždyť to zas tolik nastojí. Ale stojí. Pokud si přepočtou cenu na jedno nošení tak ve většině případů ano. 1x max. 3x to vezmou na sebe a pak to odloží. Někdy si to ani neobléknou a nechají to leta ve skříni. Takže cena je pak hodně vysoká. Naproti tomu, když si člověk koupí něco dražšího a nosí to stále, tak to má smysl. Netahá si domů zbytečné věci, koupenou věc unosí a teprve pak si koupí novou. Teď se tomu říká pomalá moda – ale ruku na srce, toto praktikovaly už naše prababičky, babičky, maminky a mi, když jsem byli mladší (tedy moje generace). Taktož je to s bydlením. Lidé si kupují velké byty, staví si velké domy. Dříve lidé moc k životu nepotřebovali. Měli domek, tam většinou bydleli 2 rodiny – měli obytnou kuchyň a max.2 pokoje. Když já byla malá, tak většina spolužáků bydlela s rodiči v bytě 2+1. Dnes chtějí mladí lidé po škole hned svůj vlastní byt nebo dokonece domek – nejlépe co největší. Zadluží se na celý život a do těchto bytů pak nakupují poslední terndy věci. Byty se pomalu ale jistě stávají skladištěm trendy věcí.
    Nevím, ale neustále přemýšlím, kde je ta chyba. Žijeme v blahobytu, ale stále nám to nestačí. Lidé (hlavně mladí hned po škole) chtějí toho víc. Chtějí nové velké byty, auta a co nejvíce oblečení a věcí. Zapomínáme, že život není o tom, nakoupit co nejvíce, ale o tom užívat si. Né jenom utráce. Do přírody už skoro nikdo nechodí. Já osobně vidím lidi neustále běhat po sídlišti, po chodníkách ve městech. Přitom kousek dál je příroda, kam nikdo nechodí. Přitom procházka v přírodě je daleko více než běháni po městě mezi auty. Neumíme si užívat života a pozorovat okolí, přírodu, život. Někdy mě až děsí, kam tento trend povede.
    Lucka

    1. Marcela Sobotová Autor příspěvku

      Lucie, díky za úvahu. To, co popisujete, vnímám, ale myslím, že se to netýká zdaleka všech. Nebo v to alespoň věřím podle toho, co vidím ve svém okolí.

      Užívání si a zážitky jsou dnes také trendy, hlavně tehdy, když o tom ostatní informujete dokonalou fotkou na sociálních sítích. To považuji za také dost děsivé. Bez té fotky a srdíček by to snad byl jen poloviční zážitek.

      Máte pravdu v tom, že zase objevujeme to, co už dělali naši rodiče nebo prarodiče. Jen tomu dáme nový název. Slow fashion, zero waste nebo cirkulární ekonomika jsou takové příklady.

      Mějte se hezky a procházkám v přírodě zdar (je fakt, že jakmile je trochu ošklivě, lidí je tam o poznání méně).