Nemohu to dát pryč, když nevím, jak se toho zbavím
Blokuje vás při třídění představa, že nevíte DOPŘEDU, jak se věci zbavíte? Brzdí vás tak, že radši třídit ani vyklízet nezačnete?
Stává se mi to. Stojím před otevřeným šuplíkem a v hlavě mi běží přibližně toto: K čemu to tu mám? Potřebuji to? Hm, vlastně ne. Dám to pryč. Ale kam? Mám to rovnou vyhodit? To ne. To je škoda. Mohlo by se to někomu hodit. Ale komu? Netuším. No, tak to si to tu ještě nechám…
Dnes tu chci rozvést jednu svou myšlenku, která mi na mé minimalistické cestě docvakla.
Dvě otázky, které řešíme při zbavování se věcí
Když stojíme před skříní a zbavujeme se věcí, řešíme dvě hlavní otázky:
1) Co chci vytřídit (rozhodnutí)?
2) Jak se toho zbavím (způsob)?
Připadá mi velmi důležité tyto dvě otázky od sebe oddělit.
Řešit otázky, nebo chcete-li fáze, postupně. Nejprve dát stranou to, co už nechceme. Až potom vymýšlet, jak s věcí naložíme. Proč se paralyzovat už předem tím, že neznáme odpověď na druhou otázku?
Když v hlavě přeskočíme rovnou na druhou otázku, vede to často k tomu, že neuděláme nic.
Zacyklíme se. Ničeho se nezbavíme, protože:
„co bychom s tím dělali“,
„kam bychom to dali“,
„to je škoda vyhodit“,
„kdo by to chtěl“.
Jak se toho zbavím? To zjistím postupně
V hlavě nám naskakuje plno důvodů. Řešíme dopředu možné scénáře, které ještě nenastaly. Odpovědi na druhou otázku nám ale přicházejí postupně. Zvlášť, když se věcí snažíme zbavit smysluplně.
Na začátku nevíme, jestli to někdo bude chtít koupit, vyměnit, půjčit nebo přijmout jako dar. To zjistíme většinou až poté, co tyto možnosti začneme aktivně hledat. Těžko je „vymyslíme“ hned před tou naší skříní.
Zbavovat se věcí smysluplně tak, aby jejich hodnotu ocenil ještě někdo další, není vždy snadné. Chceme se ale kvůli tomu zablokovat už v zárodku?
Nedávno jsme si koupili novou pánvičku. Stará sloužila dlouho. Začal se na ní uvolňovat teflon, což není dobrá přísada do jídla :-(. Co s ní?
Na prodej to nebylo. Nanapadl mě žádný způsob, jak ji využít jinak. V příbuzenstvu ji nikdo nechtěl. Dala jsem inzeráty na dva darovací portály ve stylu „vše za odvoz“. Ozvali se dva zájemci. Ani jeden z nich z různých důvodů nedorazil. Čekala jsem další měsíc. Nic. Nakonec jsem ji s celkem klidným svědomím vyhodila.
Jak bych to teoreticky udělala bez rozfázování? Možná bych si ji nechala „pro případ“ někde ve spodní skříňce v kuchyni. Možná bych ji nabídla někomu blízkému. Jisté je, že bych ji určitě nevyhodila se stejným pocitem. S pocitem, že jsem vyčerpala dostupné možnosti. S pocitem, že tohle mohu pustit. Bez výčitek.
Fázované vyklízení má výsledky
Fázování má jednu obrovskou výhodu. Máme výsledky. Když něco prošlo první otázkou, tedy rozhodli jsme se to dát pryč, už se to nevrátí zpět na původní místo. Dříve nebo později to pryč půjde.
Když se mentálně necítíme na druhý krok (věci se fyzicky skutečně zbavit), můžeme zatím udělat ten první (věc vytřídit, dát do krabice, oddělit od ostatních, připravit na odvoz). Nanečisto si tím fakticky vyzkoušíme to, zda dokážeme bez věci být, zda nám nebude výrazně chybět.
Jemnějším způsobem, jak otestovat, zda něco ještě potřebuji nebo ne, je tzv. čekací krabice. Její použití popisuji podrobněji ve svém eBooku 6 jednoduchých kroků, jak si uklidit ve skříni a pořádek udržet. Nečetli jste ho? Stáhněte si jej zdarma tady. Potřebujete najít odvahu k vyklízení? Třeba vám pomůže tento můj dřívější článek.
Jen mentální cvičení?
Možná je tohle jen mentální cvičení v mé hlavě. Ovšem funguje mi. Když si vyklízení rozdělím na dvě fáze, je zbavování se věcí o dost snazší. Čas plyne. Přestávám na konkrétní věci lpět. Vidím, jestli mi chybí nebo ne. Ideálně jí pak najdu nového majitele. Cítím radost. Ne lítost.
Jak jste na tom vy? Blokuje vás při třídění představa, že nevíte dopředu, jak se věci zbavíte?
Poznámka: Všech věcí z úvodního obrázku jsem se zbavila fázovaně. Zbyly mi jen fotky.
Tohle mě popravdě až tak netrápí. Když se chci něčeho zbavit, prostě to dám stranou a už to nepoužívám, jako bych to už neměla. Jenže ta věc tam pořád fyzicky je, nevím, jak se jí zbavit, protože, jak píšeš, vyhodit to je škoda. Na inzeráty lidi nereagují a to místo, které mělo být prázdné, je stále plné. Na téhle fázi „dát to pryč“ musím ještě zapracovat.
Mám to podobně. Věci v pohodě vytřídím, než se jich ale definitivně zbavím (prodám, věnuji atd.), leží mi někde na očích klidně měsíc či dva a dobrý pocit z vytřídění prostě nemám 🙁
Rozumím, Radko. Občas tam zůstává něco proklatě dlouho. Došla jsem do fáze, kdy jsem schopna poté, co vyčerpám možnosti smysluplného poslání dál, věc vyhodit. Taky právě díky tomuto fázování. Jinak bych ji skladovala dál a čekala na až…
Velice nerada vyhazuji funkční a někdy i nové věci (u pánvičky s odloupnutým teflonem bych problém s vyhozením neměla), ale někdy nenajdu ani po několika měsících možnost jak se vytříděné věci zbavit. Dala bych je zdarma jen vědět kam…
ahojky vsem, mam nejaka reseni…jednu dobu jsem daroval veci pres http://vsezaodvoz.cz anebo do nejakeho mistniho vetesnictvi (aktualne ziji v Nemecku a sem tam v Plzni)
Záleží na tom, odkud jste. Pokud je to věc do domácnosti, nádobí, oblečení atp, často se toho ujme nejbližší azylový dům.
Nevím, zda se trefím do lokality, ale v Praze jsem dostala doporučení na Domov Sue Ryder. Mají několik charitních obchodů a výtěžek jde na péči o seniory v jejich zařízení v Michli. Berou oblečení, doplňky, potřeby do domácnosti, hračky… Zrovna nedávno tam proběhla akce s prodejem dětského oblečení, potřeb a hraček a utržili 100 tisíc korun. Dětskou výbavu zatím schovávám pro druhé, ale až nebude třeba, rozhodně vše v pěkném stavu daruji tam.
Jinak průběžně využívám kontejnery Diakonie Broumov. V květnu v našem městě budou pořádat sbírku, tak bude možné darovat i věci, které jaksi není možné do kontejneru hodit. Již začínám chystat 🙂 Hezký den, Zuzana
Super, Zuzano. O Domově Sue Ryder jsem také slyšela. Dobrý postřeh: postupně dávat na hromadu a sledovat sbírky a bazarové akce v okolí.
Ano, někdy je to hledání „nového majitele“ opravdu na dlouho, což nám bere sílu. Někdy si říkám, že lidé už nejsou ochotni brát ani věci zadarmo, protože i tak k jejich získání musí vynaložit úsilí – dojet pro ně, domluvit předání, někdy uhradit poštovné a dojít na poštu. Občas je dobré se zeptat např. přátel na sociálních sítích. Mívají dobré tipy, kam s konkrétní věcí jít a kde by se mohla hodit.
Helčo, zkus kontejner Diakonie Broumov. Bývají v každém větším (i v menším) městě.
Humanitární sklad Diecézní charity Plzeň:
https://www.dchp.cz/kontakty/charitni-satnik-a-humanitarni-sklad/
Berou vše, oblečení pánské, dámské, dětské, hračky, zařízení domácnosti, po dohodě si na vlastní náklady a vlastní dopravou odvezou i nábytek. Dámské a dětské oblečení, příp. knížky, hračky, starý kočárek, i drogerii a kosmetiku také berou po dohodě např. v Domově sv. Zdislavy pro matku a děti v tísni v Čermákově ulici na Borech. V posledních letech tam dávám úplně všechno, co se dá ještě využít.
Lucie, děkuji za doplnění. Do Domova sv. Zdislavy (azylový dům pro matky s dětmi) jsem už také nesla jednu várku pro těhotné, mimina a kojící maminky. Byli vstřícní a řekli mi, že co nepoužijí jejich matky, odvezou do centrálního charitního skladu.
Souhlasím a nějak jsem na tohle přišla intuitivně, hned na počátku třídění a zbavování se. Jakmile je věc v krabici „dopryč“, tak mi nevadí – a chvíli to trvá, než ji někdo chce, než proběhne celé kolečko nabídnout kamarádům, prodat, darovat. Zrovna pánvička, ze které leze teflon, není dobrý příklad, ale spousta věcí se dá smysluplně darovat charite, ať už k přímému využití, nebo k prodeji za účelem využití peněz na charitní účel. A pak to dávání pryč už fakt nebolí 🙂
Ano, souhlasím. Hodně věcí se dá smysluplně darovat. Tento příspěvek je povzbuzení pro všechny, kdo mají pocit, že by je to stálo moc sil a nevědí, jak na to :-).
Na veci rozneho charakteru (domacnost, oblecenie, hracky) mam odbyt v rodinach, kde su za funkcne a dalej pouzitelne veci vdacni (je ale pravda, ze tu panvicu by som nemala problem hodit do kosa), takze so sposobom zbavovania sa vytriedeneho problem nemam.
Kedze som s tymi rodinami v kontakte len cca raz za stvrt roka, tak mam zasadu vyradene veci davat do tasiek, ktore uz zasadne neotvaram a neprehodnocujem.
V momente ked pride ich cas a tasky odchadzaju z domu, tak ja uz davno neviem co v nich je a nic z toho ma netrapi.
V com sa ale chcem zlepsit je vyradovanie spomienkovych predmetov. S tymi je to tazsie, lebo casto nie su vhodne na darovanie a tym, ze su neopakovatelne a jedinecne (rozne vytvory od deti, artefakty z vyletov s kamaratmi atd.) sa ich casto neviem vzdat.
Aj vdaka tebe, Marcela – sa posuvam vpred a „nadychujem“ v novom priestore, ktory okolo mna vznika.
Díky, Miša. Souhlasím. Odkládám to a za pár týdnů už ani nevím, co jsem vyřadila. Přiznám se, že předmětů spojených s emocemi nemám zatím tolik, aby mi jejich hromadění jakkoli vadilo. Možná to přijde, až budou děti tyhle výtvory vyrábět.
Mám krabici, ve které mám schovány dětské obrázky, výtvory … a té se nehodlám zbavit. Je v tom duše mých dětí, jejich láska k mamince, s jakou tyto výtvory tvořily. Je to jedna krabice, která nezabere tolik místa. A když si ji oblepíte barevným veselým papírem, může to být i pěkná dekorace ve vaší polici. Občas nostalgicky tuto krabici otvírám, zvláště když je mi smutno, a pak vzpomínám na ty chvíle, kdy pro mě děti tyto krásné výtvory tvořily. Těchto věcí si cením mnohem více, než broušené, umělecky vytvořené vázičky, například.
Moc hezké. Navíc v jedné krabici, tu bych si také nechala.
Věci jsou jen věci, ale i tak k nim mívají lidé různé vztahy. Vzpomínky, mohlo by se to ještě hodit, škoda to vyhodit atd…. můj případ. Ale pokusím se nelitovat věcí. Co bude vhodného, dám do kontejneru, které jsou dnes snad už v každém městě, znáte je také, že? Diakonie Broumov. Myslím si, že z tohoto kontejneru najdou věci své potřebné majitele anebo v případě, že provozovatel uzná za vhodné, že tato věc patří mezi 5% těch co se vyhodí, tak je prostě vyhodí, já o tom vědět nebudu 🙂
https://www.nevyhazujto.cz/#!/home#%2Fhome
Vyřazené věci nabídnu rodině, pak na netu za odvoz. Pokud není zájemce, tak bez milosti vyhazuju.
Ahoj, ja keď vyradeným veciam nenájdem nového majiteľa v okruhu širšej rodiny alebo priateľov a známych, tak veci vyložím v dobrom počasí vedľa smetiaka pri našom dome v taške a označím, viem, že v našom meste žije zopár bezdomovcov a neďaleko žije zopár rodín dosť hlboko pod hranicou chudoby s menšími deťmi (tie rodiny aj poznám, ale taká zvláštna hrdosť im nedovolí zobrať si veci priamo odo mňa), zoberú si celú tašku bez toho, aby urobili neporiadok a potom tých ľudí vídam v meste alebo v parku vo veciach a s hračkami, ktoré som vyradila.
Díky, Lenka, za doplnění. Dobrý způsob, pokud s tím máte pozitivní zkušenost a netvoří to velký nepořádek kolem kontejnerů (což někde bohužel je).
Lidi mají tolik věcí, že nabídnout někomu něco použitého, i když zdarma, nebo za odvoz prostě nemá moc smysl. Já dávám všechno na charitu. A co jde dát do tříděného odpadu, to vyhodím. Bez milosti a ihned. Fotit to někam na bazoš mi přijde jako další ztráta času a energie.
Já v tom smysl nabídnout to ostatním smysl vidím. Ale souhlasím, že to vyžaduje energii. Já ji na to ale přiměřeně ráda vydám.
V Praze lze oblečení, nádobí, knihy, hračky apod. věnovat do charitativního obchodu Cesta domů (u stanice Vltavská, asi Strosmayerovo náměstí). Pokud se knih týká, záleží na lokalitě, ale v našem malém městečku je jednou za měsíc Burza knih, kterou pořádá knihovna. Nebo je možné je odložit do Knihovniček do vlaku, jsou už na hodně nádražích.
Já řeším – kam s deštníkem se zlomeným drátem. Nechtěl by ho někdo na nějakou recyklaci či upcyklaci?
Nebo pokud jde o veci ktere se mohou hodit, my mame dobrou zkusenost s timto http://skladovani-profigroup.cz/
super vec