Jestli to jde udělat do minuty, udělej to hned a neodlož to. Funguje pravidlo jedné minuty v reálu?
Pravidlo jedné minuty. Když něco trvá méně než minutu, udělej to hned. Nenakupí se ti to a bordel budeš mít snáz pod kontrolou… Teorie super. Co praxe?
Už pár let pozoruji sama sebe, jestli to funguje anebo ne. Jestli je tahle rada vůbec reálně a dlouhodobě praktikovatelná. V podmínkách normální domácnosti.
Až to budu vědět, chtěla jsem o tom napsat.
No, pořád tu odpověď nemám. To jste asi nechtěli slyšet, že?
Když ji aplikuje perfekcionista, může jej paralyzovat
V zásadě myslím, že mi funguje jen do jisté míry. Neaplikuji radu vždy a všude. Když ji beru jen jako směr, nikoli reálný cíl, dá se aplikovat bez velkého stresu.
Když ale vedle mě brečí dítě nebo spěchám na autobus, mám priority jinde a minutové úkoly nechávám být.
Dokonce myslím, že pro perfekcionistické povahy může být pravidlo jedné minuty v živelnější domácnosti dost paralyzující. Tito lidé (patřím nejspíš mezi ně :-)) prakticky neustále kolem sebe, v počítači, v hlavě vidí a registrují podněty a činnosti. Tohle by bylo potřeba udělat. Tamhleto jim připomene další úkol, který mají dokončit atd.
Vlastně by pak podle tohoto pravidla neustále běhali od jednoho úkonu k dalšímu. Ještě nedokončí první a už vidí další malinkatý, který ještě také zvládnou za minutu. Klasické řetězení úkolů. A tříštění pozornosti tak, že většinou nedokončí to důležité a namáhavé.
Používání pravidla jedné minuty ruší koncentraci na jednu činnost
Tím se dostávám k tomu, co mi na pravidlu vadí a proč jej neaplikuji striktně.
Používání pravidla jedné minuty často ruší mou koncentraci na jednu činnost.
Vařím oběd. A v tu dobu bych zároveň mohla:
- Sklidit talíře ze snídaně ze stolu.
- Hodit utěrku do špinavého prádla.
- Otřít opatlanou pračku.
- Zalít povadlou pokojovku.
- Vyměnit dětem vodu na malování vodovkami.
- Objednat se k zubaři.
- Dát nabít baterku do foťáku.
- Připravit pytel s odpadky ke dveřím.
- A tak dál a dál.
Desítky drobných malých neurgentních úkonů, mikro úkonů, které jednotlivě zaberou minimum času. Ale teď vařím oběd. Když budu dělat všechno tohle, celé to bude trvat déle.
Rodiče na rodičovské to možná znají. Běháte od jednoho k druhému a skoro zapomenete, co že jste to vlastně na začátku dělali… Dost to vyčerpává.
Balancujme neodkládání a koncentraci
Jak tady na blogu často opakuji, balancuji s tím. Na neodkládání je pravidlo jedné minuty skvělé:
- Trénuje vaši vůli.
- Trénuje vás v dělání zdánlivých drobností.
- Trénuje vás ve vracení věcí na svá místa, což je obrovsky důležité.
Když něco odložíte, bude to později trvat pravděpodobně víc času. A bude vás to stát víc energie, hlavně té odhodlat se začít. Běžné rutinní činnosti se nenakupí a víc se rozmělní do celého dne.
Myslím, že tu platí: ďábel se skrývá v maličkostech. Ve finále tyhle malé úkony mohou dělat rozdíl mezi tím, jestli cítíme, že máme věci pod kontrolou nebo nemáme. Tento pocit je silný.
Tedy na koncentraci nic moc, na neodkládání úkolů super.
Odkud se pravidlo jedné minuty vlastně vzalo?
Jestli vás napadlo, odkud se tohle pravidlo vlastně vzalo, tak mě taky. Nevím přesně. Zachytila jsem ho někde mezi tipy s prokrastinací.
Momentálně jsem dohledala jen pravidlo dvou minut, které popsal Američan David Allen ve své metodě organizace práce a produktivity Getting Things Done (GTD). Ten v něm např. říká, že když vám odpověď na e-mail zabere méně než dvě minuty, máte odpovědět ihned.
Asi tedy nemáme žádnou odbornou studii nebo delší výzkum o tom, jak se lidem pravidlo jedné minuty osvědčilo.
Dva triky na zvládání mikro úkonů
Teď to ještě rozšířím. Když už jsme u těch mikro úkonů a nezapomínání.
Dlouhodobě mi k nezbláznění se z chaosu kolem fungují dva triky:
- na první dobrou,
- vizuální kotvy.
Takhle jsem si je nazvala pro sebe :-). Oběma se detailně věnujeme v mém kurzu 7 semínek k jednoduchosti.
Na první dobrou
Jakmile mám věc už V RUCE, dám ji tam, kam patří. Klíče hned na věšáček, batoh hned k pracovnímu stolu, starý leták hned do sběru papíru.
Snažím se ji neodložit někam dočasně s tím, že to uklidím NĚKDY později. Protože neuklidím, že.
Zapomenu na to a brzy se mi to vymstí. Až ji budu hledat zrovna v době, kdy budu někam spěchat. Až budu někoho navigovat, kde ji najde. Až ji budu stejně muset odnést jinam a nebude se mi do toho chtít.
Vizuální kotvy
Vizuální kotva je viditelné připomenutí budoucího úkolu. Díky ní na úkon nezapomenu, přestože právě teď dělám něco jiného nebo na úkon není pravá chvíle.
Musím jít na zahradu otrhat rajčata? Připravím si ke schodům mísu na zeleninu.
Vymyslela jsem čočku na zítřejší oběd? Dám si čočku už večer na kuchyňskou linku a ráno nemusím znovu přemýšlet, co že jsem to chtěla vařit.
Budu dětem po koupání stříhat nehty? Hned jak vidím jejich drápy, vyndám manikúru na umyvadlo.
Jednoduché, ale účinné. Navíc pro mě úlevné, protože myšlenku už nemusím dál držet v hlavě. Vizuální kotva mi ji připomene. Obzvlášť během kojení se mi myšlenky vytrácely z hlavy extrémně rychle :-)).
Shrňme si to
Tedy, shrňme si to. Pravidlo jedné minuty dodržuji jen částečně. Jakmile se už zkoncentruji na jednu delší činnost, raději ji nepřerušuji drobnými úkoly, byť jen minutovými.
Zároveň uznávám, je to skvělý pomocník, jak se trénovat v neodkládání drobností a ve vracení věcí na své místo. Drobné hotové maličkosti dávají pocit věcí pod kontrolou.
Na mikro úkony mi dobře fungují také triky „na první dobrou“ a vizuální kotvy. Oba mi soustředění neruší.
Znáte pravidlo jedné minuty? Řídíte se jím? Nebo je to podle vás jen nereálná teorie? Napište mi své zkušenosti do komentářů.
Ahoj Marcelo, děkuju za užitečný článek. Líbí se mi pojem vizuální kotva, jen mě napadá – jak poznají ostatní členové domácnosti, že se jedná o tvou kotvu a ne o nepořádek? Nestává se Ti, že tu věc mezitím někdo potřebuje a nebo uklidí? Díky. Zdar a sílu. Bětka
Po pravdě, Betty, nevím :-). Že by věc někdo předtím uklidil, se stává minimálně. Že by ji někdo potřeboval, tak to občas jo. V tom případě mi kotva zmizí. A musím zapojit znova mozek a znovu si na úkol vzpomenout. Ty esenciální si píšu do diáře, kde mi je nikdo nemaže :-).
u nás vizuální kotvy nefungují. Manžel mi uklízí pod rukama věci při vaření – vařím nudle tak už si vytáhnu cedník a když je jdu slívat, už tam není. Když manžel není doma tak na vizuálních kotvách stavím, když je ale doma tak to nejde
Niki, zajímavé. Podle vašich reakcí kotvy nejsou pro každého, právě třeba když bydlíte s někým hodně „vracejícím zpět na místo“. Když si muž udělá nějakou takovou kotvu (když mě napadne, že to tam má kvůli připomenutí nějakého úkolu), většinou se ho radši ptám, než něco sklidím.
K tým kotvám – ja si všetko píšem – už roky, každú maličkosť, tento systém sa mi najviac osvedčil. 🙂 A to odškrtávanie splnených úloh je veľmi príjemné.
Tedy univerzální kotva – notes/diář s úkoly :-).
Moc zajímavý článek, metodu jedné ruky/na první dobrou jsem chtela praktikovat, ale většinou „musim“ udelat opravdu hodně jiných věcí kolem dětí (takze donést něco do jiné místnosti, aby nevznikl křik, nebezpečí nebo nepořádek není asi možné…). Ta jedna minuta je na tom bohužel podobně- navíc potom na deti volám, ze uz jdu, ale vlastne chci ještě naplnit tu pračku, zamést tu hlínu v predsini atd…) Ale kotvu si jdu zapsat do hlavy 🙂 ta by mohla vyjít (kdyz na ni nedosáhnou- zase ty deti )
Díky, Radko. No, ano. Dávám si dobrý pozor, abych dětem neříkala, že už jdu, když to není pravda. Dneska říkám, moment, ještě udělám XY a jsem u tebe. Samozřejmě dle okolností. Mám už taky děti ve věku 4 a 7 let, ty to pochopí a jen málokdy je situace, kdy musím dorazit hned. Snažím se to ale pak dodržet, už kvůli sobě i jim. Dostane mě to z kolečka – ještě toto, ještě tamto. Navíc se mi daří do toho i děti zapojit- musím ještě dokončit XY, když mi pomůžeš, můžeme udělat to, co potřebuješ ty, rychleji…
Dobrý den, pravidlo dvou minut se mi v práci u e-mailů osvědčilo. Ale tam je situace jiná tím, že nový e-mail otevřu, když mu můžu věnovat pozornost. A když už ho otevřu a přečtu, tak rychlá odpověď je ideální vyřešení. Takže i když mi v Inboxu v práci tohle fungovalo skvěle, jinde mi to takhle snadno aplikovat nejde. Ale myslím, že to mám v sobě aspoň hezky ukotvené jako jednu z možných strategií při reagování na situaci.
Jinak dřív mi fungovaly i vizuální kotvy a díky rodičům mám i zautomatizované ukládání věcí na své místo na první dobrou. Ale s miminem/batoletem to téměř nejde. A moc mi to chybí. Tak teď hledám jiné cesty, jak fungovat a těším se, až jednou, za pár let, se zas o tyhle pomůcky budu moct víc opřít.
Díky, Martino, za vaše sdílení. Chápu, s malým dítětem je to výzva. Jak říkáte, za čas to bude zase jiné. Líbí se mi váš přístup, že hledáte, co bude fungovat nyní. Držím palce.