Do hrobu si ten nepořádek přeci nevezmete
Vyklízeli jste někdy pozůstalost po někom blízkém? My v naší rodině dvakrát v posledních letech. Asi mi dáte za pravdu, že to je většinou slušná práce na dlouhé týdny. V celé šířce se najednou ukáže, kolik toho dotyčný vlastnil a schovával od sklepa až po půdu. Ne, nechci tu paušalizovat nebo si stěžovat. Chci vám povědět o nové knížce Životní úklid Švédky Margarety Magnussonové (Grada, značka Alferia 2018), která se přesně tímto tématem zabývá.
Myslím, že ji můžeme zařadit do pomyslné knihovničky minimalismu. K tématům, o kterých na tomto blogu píšu, má totiž velmi blízko.
Podtitul knížky Životní úklid „Do hrobu si ten nepořádek přeci nevezmete“ zní možná drsně. Pěkně výstižně říká pravdu, kterou bychom raději neslyšeli. Není se ale čeho bát.
Je to velmi laskavě napsaná knížka o tom, jak se zbavovat věcí, dokud jsme ještě na světě a proč tohle břímě nenechávat na bedrech potomků a blízkých.
Prosím, ukliďte si předtím, než umřete
Kdybych měla knížku charakterizovat jen jedním slovem, byla by to laskavost. Mluvit o tom, že byste si měli uklidit před tím, než umřete, rozhodně není jednoduché téma. Autorka Margareta se ho zhostila s grácií a s humorem. Ne s depresí a smutkem.
Bude někdo šťastnější, když tohle uschovám?
Váš blízký chce po vás zdědit pěkné věci, ne všechny věci.Margareta Magnussonová, Životní úklid
Podle jejích slov je jí něco mezi osmdesátkou a stovkou (už jen to je mile řečeno :-)), vyklízela několik cizích pozůstalostí (včetně věcí po svém manželovi) a sama se během života mnohokrát stěhovala.
Margareta odvážně ukazuje na realitu toho, co asi většina z nás zažila. Jak náročné je řešit všechno to harampádí (s prominutím, ale někdy to tak je), které zůstane po našich blízkých zemřelých.
Díky tomu všemu si uvědomila, že bude mnohem lepší se mnoha vlastních nashromážděných věcí raději zbavit, než aby to museli dělat její potomci a další blízcí. Proč?
- Protože většinu věcí neocení.
- Nebudou o ně chtít pečovat.
- Nebudou mít čas je rozdávat přesně těm lidem, kdo by je mohli dát využít.
- Mohlo by dojít i ke sporu mezi dědici, kdo si danou věc vezme.
Nejen, že se do takového zbavování pustila, ale ještě své dojmy a zamyšlení sepsala do knihy. Sepsala je dokonce tak dobře, že byla její kniha přeložena už do 23 jazyků.
Proč dělat životní úklid?
Margareta nazývá tento druh zbavování se věcí a rekapitulování „životní úklid“. Pomalu prochází vše, co vlastní. Vzpomíná na to, odkud věc má a jaké příběhy s ní má spojené. Vzpomínkám se nebrání.
Nevyhazuje hned vše. Nejprve věc nabízí svým dětem a dalším blízkým, pak sousedům nebo vybraným organizacím. Co neudá a je to cenné, nabízí k prodeji přes dražební společnost. Netlačí ji čas a může přemýšlet, kdo by mohl věc chtít a využít.
Dívá se na předměty realisticky. Nedělá si iluze, že bude ještě někdy potřebovat vybavení na sjezdové lyžování nebo knihy o vaření a zahradničení (když nemá velkou zahradu a recepty hledá na internetu).
V tomhle s ní velmi souzním a v minimalismu postupuji obdobně.
Zatímco se obyčejně říká: „Ukliď si po sobě“, tady se musíme vypořádat s podivnou situací uklízení před sebou… před tím, než umřeme.
Margareta Magnussonová, Životní úklid
Více takových osvícených babiček a dědečků
Knížka je tenká a přečtete ji za chvilku. Neocení ji „pokročilí“ minimalisté (ti už svůj životní úklid provádějí), ale ti na začátku cesty k menšímu „zabordelení“ určitě ano.
Je plná milý vzpomínek s jemnými impulsy pro váš vlastní život. Umožnila mi vidět, jak řeší vyklízení někdo o dvě generace starší já. Kéž by bylo více takových osvícených babiček a dědečků.
Autorka se myslím nesnažila napsat akční manuál na týdenní čistku domova.
Nabízí se srovnání s Japonkou Marií Kondo a jejím stylem uklízení. Margaretin švédský přístup je rozhodně pomalejší, méně radikální a klade mnohem větší důraz na to, aby věci získaly nové majitele. Svou roli jistě hraje i věkový rozdíl obou autorek.
Hlavní síla Margaretiny knížky je ale podle mě jinde. Svým životním příkladem boří předsudky:
- O přípravě na smrt se moc nemluví.
- Připravovat se na smrt tím, že si uklidím, se nenosí.
- Vyklízet to, co jsme za celý život nashromáždili, je smutné a skličující.
Fakt oceňuji, že bere zodpovědnost za své předměty do svých rukou a nečeká, až „to uklidí ti mladí“ po její smrti.
Mimochodem, o životním úklidu už kolují i vtipy. Joshua Becker (Becoming Minimalist) jeden nedávno sdílel. „Měl jsem si koupit více blbostí“.
— Joshua Becker (@joshua_becker) May 24, 2018
Inspirace pro všechny věkové generace
Je velice delikátní říkat našim rodičům a prarodičům, aby udělali něco jako Margareta. Tahle knížka může být pomůckou, jak s tím začít. Třeba vaši blízcí nabudou dojmu, že když to zvládla tahle „švédská babička“, mohou začít i oni.
V knize vidím poselství pro všechny věkové generace, nejen pro tu nejstarší:
Vyklízejte a zbavujte se věcí, dokud na to máte síly. Velmi tím zmenšíte starosti těm, kteří tu zůstanou po vás a budou muset s vašimi věcmi nějak naložit.
Nedělejte ale životní úklid ze strachu před smrtí. Dělejte ho pro sebe. Nespěchejte. Pak to bude pro radost a pocit spokojenosti s tím, co tu po nás zůstane…
*Článek vznikl díky jednorázové spolupráci s nakladatelstvím Grada Publishing, a.s., které mi knihu poskytlo jako dar.
P. S. Jako bonus vkládám i krátké video (3:47) o životním úklidu z úst Margarety Magnussonové. Podívejte se například, co si nechala ve sklepní kóji v domě, kde bydlí.
Děkuji za vynikající článek!
Jak píšete, kniha není pro „pokročilé“! Je to milá oddechovka,ale mě už nic moc nedala. Stejně tak i kniha Marie Kondo, kde bylo par skvělych rad, jinak zbytečná omáčka. Chtělo by to neco víc do hloubky,aby jsme pochopili proč.
Pro mě je stale top Karen Kingstonova.
No, mě každá z knížek ukázala něco. Souhlasím, že Karen má k tomu pochopení proč nejblíže. Ovšem, kdybychom chtěli jít do hloubky, myslím, že bychom potřebovali asi nějakou knihu o psychologii, ne o úklidu a pořádku :-). Možná by nestačilo ani to. Pochopit proč stejně musíme sami (případně za pomoci terapeuta, kouče atd.), knížky nás mohou ťuknout, ale nevidí do nás v celé své šířce.
Marcel, děkuji za článek i za tip na knížku. Tohle téma řešíme několikrát za život, knížka má jistě smysl.
Děkuji za tip na knihu! Naposledy před porodem jsem u svých rodičů a můžu tu z toho vyrůst. Snažím se s rozumem probrat aspoň svoje věci, aby, až sem časem přijedeme i s malou, to tu nebylo zavalené krámy, ale bohužel nemůžu sahat do věcí svých rodičů – a že bych to občas udělala opravdu s radostí. Nejhorší věc na velkém domě s půdou a suterénem je to množství „úložného prostoru“ = místa k nasyslení krámů. Bohužel to nejsou jenom potřebné věci, ale i haraburdí, co bych vzala a vypakovala ven (prázdné sklenice, PET lahve, krabičky na vajíčka, staré časopisy, oblečení z příšerných materiálů, které už nikdy nikdo neobleče, …). Když jsem dneska použila i ten argument „kdo to po vás bude jednou vyklízet“, bylo mi odpovězeno mou syslivou matkou, že to uděláme jako soused, objednáme valník a všechno to vyházíme ven. Nemáte nějakou radu, jak prvotně nakopnout, když ani tohle nezabírá?
Jano, díky za komentář. A myslíte, že půjčení zmíněné knihy by neprošlo?
Je to vždycky velmi delikátní. Zvláště v těhotenství jsme na to jako matky velmi citlivé. Zkusila bych začít se svými věcmi a navrhnout, zda, když už například povezete vaše vytříděné oblečení na charitu, nechtějí přidat i nějaké z jejich skříní.