Hédonická adaptace. Koupila jsem si, po čem jsem toužila, ale už mi ta věc připadá běžná, a chci další

Hédonická adaptace, možná jste tento pojem z psychologie nikdy neslyšeli, ale určitě jste jej zažili. Ať už v dobrém nebo zlém.

Hédonická adaptace je psychologickým procesem emocionálního vyrovnávání, které spočívá v postupném odeznění pozitivních i negativních pocitů souvisejících se životními událostmi.

Laicky řečeno, zvykneme si. Na nový svetr, na nový luxusní krém, na novou kuchyňskou linku, na nové auto.

Jak se s tím dá pracovat, abychom si pocit radosti, štěstí a naplnění udrželi déle než do dalšího otevření eshopové nabídky? Abychom si jej nevytvářeli dalším a dalším nakupováním?

Nad tím se zamýšlím ve videu tentokrát (přepis níže).

Napište mi do komentáře, zda tuhle adaptaci u sebe pozorujete a zda s ní nějak pracujete.

Hédonická adaptace. Koupím si to, zvyknu si na to a radost je pryč. Přepis videa do textu

V tomhle videu chci mluvit o tom, co to je hédonická adaptace. Vlastně, jaký má vztah k minimalismu a jak s ní pracovat.

Termín hédonická adaptace zná jen málokdo, ale ten pocit nebo to, co to reálně je, tak to si myslím, že znáte všichni.

Napsala jsem si přesnou definici: hédonická adaptace je psychologickým procesem emocionálního vyrovnávání, které spočívá v postupném odeznění pozitivních i negativních pocitů souvisejících se životními událostmi.

Jinými slovy, postupně odezní ty naše pocity, ať už pozitivní nebo negativní. Dalo by se říct, že si vlastně na to zvykneme. Nevím, zda by to nebylo na psychology moc laické, ale v zásadě jo. V zásadě si prostě člověk zvykne. Teď samozřejmě nemluvím o tom, když tam je nějaký hluboké trauma, nějaká opravdu vážná věc, ale na ty běžnější si prostě zvykneme. Ať je to dobrý, nebo je to špatný.

Typický příklad. Hrozně se těšíme, až si něco budeme moci koupit, vybíráme si to, máme radost. Těšíme se, až si to doma oblékneme, vyzkoušíme, použijeme, až nám přijde ten balíček, a až to budeme moct používat, až se na to budeme se moci dívat, cokoliv.

A postupně to odeznívá. Zase bažíme po něčem jiném a zase po něčem jiném a ještě bychom měli mít toto. Ten krásný, úžasný svetr, který se nám tak líbil a tak strašně rádi jsme ho na začátku nosili, tak postupem času, no tak co, tak svetr.

Mé 3 konkrétní příklady

Nebo jsem si tu připravila konkrétní věci, kdy se to třeba stalo u mě. Už jsem o tom mluvila, myslím ve videu s koupelnou o mé kosmetické rutině, hyaluronové sérum. Ano, pro ženy 40+, třeba něco, co už znají, tak prostě jo, to je skvělá věc. A strašně se mě líbilo, lebedila jsem si, když jsem si to mohla každý den nanést. No a dneska si to nanáším úplně rutinně.

A tyhle pocity opojení už tam prostě nemám. Tak silnou emoci. Podobně, hrozně dlouho jsem si přála směs éterických olejů Yoga Balance od Nobilisu. No, mám ji taky. A dobrý, voní to krásně, dobrý. Ale to bažení už přešlo. Třetí, poslední, konkrétní příklad. Relativně nedávno mám bezdrátová sluchátka, ano, opravdu se s nimi lépe uklízí, když něco posloucháte a chcete chodit po bytě a ne mít někde ten šlauch k telefonu nebo nějak tak, takže tohle je praktičtější.

No ale taky si na to vlastně zvyknete a pak už vám to připadá jako běžný. Takže myslím, že něco takového se určitě stalo i vám a vlastně dost se na to upozorňuje právě kvůli tomu konzumu, kvůli tomu, že na tyhle emoce, na to bažení hodně cílí reklama. Ještě potřebujeme tohle, tohle a vlastně nám pořád dodává příslib toho dopaminu, té odměny, té radosti, toho skvělého pocitu. Připomíná nám ty emoce, které víme, že tam dřív byly, a myslíme si, že tam budou prostě dlouho.

Že teď si potřebuji koupit tuhle bundičku, a to bude potom úplně bájo, prostě už mi nic nebude chybět. Na určité úrovni víme, že to není pravda. Ale v určité části naší hlavy, v určitých momentech, kdy se cítíme špatně, a myslíme, jo, jo, jo, zrovna tuhle bundičku, ta by mi fakt udělala radost, to teď potřebuji, to si dopředu.

No, ale už prostě ten pocit štěstí z těch dalších, dalších, dalších nákupů, kdy pořád jako prahneme, že ještě potřebujeme tohle a tohle, tak prostě tam fakt to dlouhodobé štěstí není. Asi jste tady na tom kanále a blogu, že už vám tohle je docela blízké.

Jak tedy s hédonickou adaptací pracovat?

Položila jsem si i otázku, jestli si můžu zvyknout na to, jak mám zminimalizovanou domácnost. No a odpověděla jsem si, jo, můžu si na to zvyknout, protože pro mě je to jako už běžný, všední. A pro někoho jiného by to bylo něco, wow, no to je naprosto skvělý a užíval by si to třeba mnohem víc než já.

Takže ano, dá se zvyknout nejenom na nakupování věcí, ale zvykneme si i na prostředí, zvykneme si dokonce i na třeba partnera. To úplně to zamilování , potřebujeme si to asi obnovovat nebo se v tom ujišťovat. Ale tím chci říci, že to nemusí být jenom nákupy fyzických věcí, že si zvykneme i na další parametry, na ty vztahy, vůbec na prostředí, na místo, kde žijeme. A nejenom v tom dobrém, že nám to připadá už všední.

Jak to říká definice, určitě se vám taky stalo, že si zvykneme i na to negativní. My si zvykneme i na tu chaotickou domácnost a zvykneme si, že je normální, že se všude válejí kupy věcí a že to vlastně nikdy není uklizený.

Zvykneme si na to. My si zvykneme a adaptujeme se do určité míry i na to, že prostě tady bydlím u hlučné křižovatky. Zvyknu si na to a dřív tady takový hluk nebyl. My si zvykneme nebo se adaptujeme i na situace, že třeba někdo už zemře, jo, i když to trvá hodně dlouho, ale i tohle tam spadá, že ten čas v tomhle i léčí nebo ty emoce vlastně mírní.

A to myslím pouze v případě, že tam není nějaký hluboký trauma, se kterým je potřeba pracovat. Tam ty emoce a ten hluboký prožitek nikdy nezmizí. Tam bych řekla, že tohle nespadá. No, ale apriori nám to třeba s nějakou těžkou událostí jako nehoda nebo úraz pomůže.

Co tedy s tím?

Abych se zase vrátila k věcem a k prostředí, protože proto to tady natáčím.

Vím, že hédonická adaptace existuje, nejsem ta, co si málo váží věcí

Dobré je jenom vědět, že to je, že to existuje. Není to jen, že vy byste byli špatní, nevděční, nevážili si toho, že jste to jako málo procítili, nebo cokoliv vás k tomu napadne. Že tu věc, co jste si koupili, jste si možná špatně vybrali, když tedy po pár měsících už z ní nemáte takovou radost jako předtím.

Ne, v tom to není.

Jde o to, že ta emoce postupně odeznívá. Jak s tím nakládat, na to si můžete přečíst celé knížky. My si tu radost, a to asi tušíte, možná i z těch svých zkušeností, nebudu říkat jenom, že máme si dělat radost zážitky, abychom se neobklopovali pořád materiálními věcmi.

Ale je to mnohem širší. My si tu emoci potřebujeme dělat, tvořit, vnímat i jinak. Nejenom tím nákupem, nejenom tím. Ale i používáním, i to péčí o sebe, i tím zastavováním se, že máme tuhle věc. Vděčností, opečováváním té domácnosti, toho vztahu si zase zpětně můžeme uvědomit tu radost, to dobré, co to přináší. Můžeme si radost udělat i tím, že to zase darujeme.

Radost nám přináší to, že pracujeme na sobě, že rozvíjíme vztahy s blízkými, že nám to nepřipadá jako úplně všední. Že prožíváme přítomnost, že si dopřejeme chvilku, aby jsme si to uvědomili.

Máme v sobě tuhle velkou sílu. Uvědomit si to dobré, život, jeho prožívání, ať už těmi zážitky, tím zpomalováním, ať už někdo to má sportem, nebo s vychutnáváním si bytí v prostoru nebo péči o něj.

My si zase můžeme ty příjemné emoce vyvolat, umíme to, jsme toho schopní a nepotřebujeme k tomu už tu prvotní věc.

Co je pro mne všední, ale pro jiné ne?

Já si můžu pokládat otázky nebo můžu pracovat i s tím, že tomu nastavím zrcadlo, že mně to třeba přijde všední. Ale když uvidím, že někdo jiný opravdu si ty sluchátka dneska nemůže koupit, tak si můžu říct, že to je skvělý, že já je mám a že tady si můžu dělat takové vylomeniny, přejíždím hadrem po záchodě a do toho si poslouchám podcast.

Wow, věc, která je pro nás naprosto všední, ale vlastně není. A v tomto já vidím, že hédonická adaptace tady je, ale nemusíme z ní mít splín. Nemusí to znamenat, že to máme dál přebíjet, přebíjet, přebíjet, přebíjet, ale to, že bytí, ten prožitek, ta přítomnost je vlastně silná sama o sobě.

Když tomu dopřejeme naši pozornost, tak věřím, že jste vy i já schopni si pozitivní emoci (samozřejmě ty negativní si asi nechceme úplně vyvolávat) dopřát. Nebo si ji dopřát, kompenzovat to nějak jinak a ne tak, že to musíme mít dokonalé, že musíme koupit další věc.

Nemusíme opakovat prvotní zdroj toho pozitivna, co v tom bylo.

Věřím, že vám to povídání dávalo smysl.

A vy?

Napište mi schválně do komentářů, jestli jste si nějakou takovou svou adaptaci přivykli. Na něco, co jste si koupili nebo jak jste si krásně zrekonstruovali byt, jak jste si na to zvykli. Jestli to někde u sebe vidíte a co vám na to pomáhá, abyste si zase uvědomili, jak je to vlastně super.