Kdyby hořelo, jakou věc odnesete jako první?
Před několika lety jsem se účastnila kurzu Pramen inspirace, kde jsem spolu s ostatními dostala jednoduchou otázku: „Kdyby hořelo a vy jste si mohli z domu odnést jen jednu jedinou věc, co by to bylo?“
Zdánlivě jednoduchá otázka, ale… Dostává nás k samé podstatě minimalismu. Nutí nás přemýšlet nad tím, co vlastně je pro nás důležité. Tak důležité, že o to opravdu nechceme přijít. Tak důležité, že se to nedá znovu koupit nebo by to stálo moc. Tak důležité, protože to nelze nahradit a máme k věci zvláštní vztah.
Podotýkám, že otázka se netýkala živých bytostí (tedy dětí, dalších členů rodiny, zvířat), ale opravdu jen předmětů, které se dají odnést rukama.
Tehdy pro mě bylo těžké na otázku odpovědět. Mohla jsem rychle odpovědět, ale za pár hodin mě napadlo něco jiného. Přemýšlela jsem celý týden a v hlavě postupně probírala své police a skříně. Počítač? Knížka s věnováním? Šperky?
Nakonec jsem si vybrala – svůj ručně psaný sešit s recepty. Nenašla jsem žádnou další věc, která by mi byla cennější. Hrozně ráda totiž experimentuji ve vaření. Zdařilé recepty si zapisuji, protože zpětně bych si určitě vzpomněla jen na část. Také zapisuji recepty věnované někým blízkým. A to žádná cizí koupená kuchařka nenahradí.
Když se nad tou stejnou otázkou zamýšlím dnes, není to o moc lehčí. Vařím a experimentuji v kuchyni stále ráda. Ale už jsem se posunula někam dál.
Dneska bych si vzala deník našeho syna za první rok, kam jsem po nocích poctivě zaznamenávala jeho pokroky, vkládala fotky a obdržená přání. Zapisovala jsem, co přes den dělá, jak vyrostl, s čím si hraje, co už umí. Deník má pro mě velkou emocionální hodnotu…
Když si tímto přemýšlením procházím, pomáhá mi ujasnit si mé priority. Vidím, čeho se teoreticky mohu zbavit a čeho už nikoliv. Dává mi motivaci k tomu, že toho „ostatního“ se zbavit můžu a stále mi důležité předměty zůstanou.
Tohle přemýšlení mi přináší klid. Kdyby opravdu nějaká extrémní situace nastala, budu na ni o ždibec lépe připravena.
A co byste si odnesli vy?
P. S. Jen doufám, že kdyby u nás hořelo, stihla bych odnést ještě i svůj počítač, abych vám mohla psát bez přestání další články :-).
Ahoj Marcel, taky jsem přemýšlela, a došla jsem k závěru, že bez rodinných fotografií bych se neobešla – ať už našich dětí, rodičů, prarodičů a praprarodičů….a vlastně i všech dokumentů, týkající se doby života našich rodičů a prarodičů (např. nádherný výuční list mého pradědečka ze 20. let minulého století). Až naše děti vyrostou, aby věděly a viděly, jací byli, jak se žilo….(a tehdy to o tom minimalismu bylo mnohem více než dnes). Měj se krásně 🙂
Ahoj Zuzko,
díky za komentář. Ano, rodinné vzpomínky (ať už v podobě fotografií nebo dokumentů) bývají pro spoustu lidí nenahraditelné. Pro mě je otázkou, kam až při schovávání těchto předmětů zajít (abych nehromadila každý hrneček, knížku nebo kabelku po babičce).
Marcel, fotek je víc (tak 2 max. 3 krabice od bot), ale pozůstalost po pra a praprarodičích max. jedny tenčí desky…tak to bych pobrala 🙂 )
Ahoj, já mám jasno. Vzala bych si krabici, kde mám veškeré smlouvy, ELDP, daňová přiznání, doklady, dopisy FÚ, katastrálnímu úřadu atd. Není to romantické, ale krabice je moje jistota a zpětná kompletace by mě stála moc času.
Ze stejného důvodu bych si vzala ještě peněženku s doklady.
Ještě mě napadlo, že kdybych zrovna měla půjčené něco, co nelze koupit, vzala bych to. Ze slušnosti k osobě, která mi to půjčila a pro svůj dobrý pocit.
Kdyby hořelo, odnesl bych svou elektrickou kytaru – váhal bych mezi více hudebními nástroji, ale nakonec by zvítězila ta, kterou jsem koupil v krámě, který brzy nato zavřeli. Mám ji rád a nerad bych se s ní loučil. Jinak by následoval soupis věcí pro pojišťovnu – hudební nástroj má ale určitě svoji duši – podle toho, jak se na něj hraje. Proto tuhle kytaru 😀
Díky Ondřeji za názor. Hudební nástroj zde zatím nikdo nezmiňoval. Soupis věcí pro pojišťovnu má taky něco do sebe :-).
Já bych vzala do jedné ruky kocoura, jmenuje se Gabriel a do druhé kufr s tibetskými mísami a miskami, zvonky atd., jsou to hudební nástroje, které jsou nejen mou obživou, ale spíše rodinnými příslušníky, miláčky a pro mne mají hodnotu pro svou jedinečnou tóninu, zvuk, který miluji a první 3 mám již 15 let, tak to už je pevný vztah. Díky za vaše články. Mějte se volně. Jana Reme
Děkuji Jano za váš komentář. Je vidět, že tahle otázka má skutečně mnoho odpovědí.
Mát nádherný blog, s chutí se do něj začítám a za týden mne čeká šílené stěhování a příležitost po něm začít řešit, že opravdu máme těch věcí mnohdy moc. Každopádně když jsem viděla tu fotografii s „mojí první knížkou“, tak Vám jen musím napsat, že když v našem paneláku hořelo (několik pater nad námi) a synek měl půl roku, s ním v mokrém prostěradle a přesně s touto jedinou knížkou, kde jsme mu vše pečlivě zapisovali, jsme vybíhali ven 🙂 Byli jsme v přízemí, tak byl čas se zamyslet i nad tím, že kromě dítěte vezmeme jednu věc. A opravdu jsme vzali právě tuto a napadlo nás to okamžitě a nad ničím jiným jsme nepřemýšleli. I dnes bychom volili stejně. Naštěstí byl ten požár uhašen a do bytu nám ani voda nepronikla, takže nám tam všechny ostatní věci zůstaly.
Děkuji, Jitko, za komentář. Až mě běhá mráz po zádech, jak rychle se může má otázka stát reálnou. Stěhování je dobrý výchozí bod k omezování věcí v našich domácnostech. Pokud je to možné, můžete zkusit některé věci ani do nového bydlení nestěhovat a zbavit se jich už předem.
Marcelko, odnesla bych si fotografie. Mých předků, rodičů, když jsem byla malá a když jsem rostla a když jsem byla velká 🙂 a fotky mých dětí když byly malé a když rostly a když už jsou velké 🙂 a fotky mých vnuček, mých kamarádů … prostě fotky. Ale než k tomu dojde, že bych si je odnesla, tak je zminimalizuji, protože i v této oblasti je víc fotek, než je zdrávo. Nedávno jsem si nechala udělat fotoknihu – to je super. Sama jsem ji vytvořila, napsala do ní poznámky, vložila obrázky, smajlíky … možná dobrá rada pro to zminimalizovat fotografie, abych nemusela odnášet z hořícího bytu (to je vtip) fůru krabic 🙂 🙂 🙂
Teď se mi vybavilo jak jsem jednou říkala, že kdyby hořelo, tak všichni ostatní by si vzali peníze a doklady a elektroniku a podobné praktické věci a já jediná bych tam stála jak idiot – v papučích, se svojí skromnou sbírkou kaktusů a krabicí cenností, které jsou ale pro kohokoliv jiného úplně bezcenné. A kdybych nemohla vzít celou sbírku a krabici, vzala bych si aspoň to v ní nejcennější – sešit po pradědovi a ten úplně první kaktus. 😀
Ještě mne napadlo při čtení komentářů, že bych popadla svůj Zpěvník, kdybych mohla. A jen dodám, že plně chápu všechny, co by vzali fotky. Nám se jich dost ztratilo a bolí to, kdykoliv na to pomyslím. O to víc, že jde o fotky zemřelých lidí, a tak nelze vyfotit nové, další. A pak mne vždycky zamrzí i fotky, které asi nikdy nevznikly, případně se ztratily dávno před mým narozením. (Takže u spousty svých předků ani nevím jak vypadali – tedy tédle „posedlosti“ fotkami zcela rozumím).
To je dobrý bod, fotky z dob minulých. Taky jsem si všimla, že často jsem dřív na film dělala fotky hradů a měst, kam jsem cestovala, ale ty běžné, jak to vypadalo u nás doma, vůbec nemám. Třeba náš dětský pokoj zamlada.