Z 80 m² na 50 m². Bydlení na půl roku ve čtyřech. To byla výzva…
Už přes dva měsíce mi tu leží rozepsaný článek o mých postřezích z bydlení na malém prostoru, o který jste mě prosili. Je načase ho konečně oprášit a publikovat :-).
Letos od února do srpna jsme s dětmi bydleli v dvoupokojovém pronajatém bytě. Na tu dobu jsme se vystěhovali z původního třípokojového bytu (víc v článku TADY), kde probíhala velká rekonstrukce a nešlo tam zároveň pobývat.
Z osmdesáti metrů na padesát
Chápu, že některým z vás budou mé následující postřehy o bydlení asi připadat malicherné, protože žijete ještě na mnohem menším prostoru, a musíte na něm fungovat. Možná i s více dětmi.
Nicméně pro nás byl skok z 80 m² na 50 m² (v rozložení bytu z 3+1 na 2+1) slušnou výzvou. Především proto, že:
- nám ubyla jedna obytná místnost, ze tří jsme se museli seskládat do dvou,
- už nemáme dvě miminka a děti také potřebují svůj prostor,
- muž pracuje denně z domova a potřebuje klidovou místnost, která se dá uzavřít,
- pronajatý byt byl zařízený a stávající nábytek v něm musel zůstat,
- potřebovali jsme do něj přestěhovat maximum našich věcí i nábytku, abychom mohli kompletně vyklidit a zrekonstruovat náš budoucí byt.
Toť vstupní podmínky.
Na druhou stranu už dost let minimalizujeme. Není skoro den, kdy bych si neuvědomila, jaká je to pro nás výhoda.
Tady je 5 výzev, kterým jsme při bydlení na malém prostoru čelili.
5 výzev, kterým jsme při bydlení v malém bytě čelili
Výzva č. 1 – Nemáte se kam schovat, hlavně prostorově a zvukově
Jak se nám bydlelo na malém prostoru?
Zvládli jsme to, myslím, obstojně. I když nastávaly chvíle, kdy bychom se nejradši zavřeli každý někam sám a zvukově utěsnili. Ale jaksi nebylo kam.
Zavřete se v ložnici, děti vás do minuty o něco žádají. Přejdete do kuchyně a někdo si během chvilky chce dávat nějaké jídlo nebo vařit čaj.
Výzva č. 2 – Pár odložených věcí na volných plochách neuvěřitelně rychle vytvoří vizuální bordel
Každý relativně malý bordel na zemi, na postelích, stolech nebo gauči je tu okamžitě vidět. V tomhle je to velká průprava na návyk – vracet vše hned na své místo.
Ve větší místnosti se pár „pohozených“ předmětů ztratí, ale tady ne.
S dětmi jsme byli zvyklí uklízet hračky 1x denně večer před koupáním a pohádkou. V malém bytě bylo prakticky každý den nutné udělat ještě jednu uklízecí rundu někdy v půlce dne. Jinak nebylo za chvíli kam šlápnout. Podotýkám, že máme relativně málo hraček.
Udržet volné plochy volné je tu dennodenní prací. Jen vzácně se kocháte estetikou prázdných ploch :-). To bychom museli být ještě mnohem striktnějšími minimalisty, aby prostor působil stále prázdně a vizuálně čistě.
Výzva č. 3 – Nemůžete se moc zásobovat
Normálně si nedělám velké zásoby skoro ničeho. Tady jsem to musela posunout ještě o úroveň dál. Pokud chci mít skříň v kuchyni sloužící jako spíž přehlednou, nemohla jsem kupovat dvě balení toaleťáku najednou (po osmi). Nevešly by se tam.
Skladování nesvědčilo ani to, že celý činžák byl zateplený a v bytě bylo obecně velké teplo. V topné sezóně zde nikdy neztuhl kokosový olej :-). Uskladněné brambory a jablka ze sklepa v teple rychle dostávaly na frak.
Ve skladování jsme se přizpůsobili dostupným možnostem, jak to jen šlo. Neměli jsme kumbál ani samostatnou spíž (taková místnost je poklad!), ale zato gigantickou lednici (podle našich zvyklostí) a mrazák s třemi šuplíky.
Takže kde jsme skladovali jablka? V lednici v bedýnce, kde nám na ně zbyl celý foch. Mrazák jsem nestihla zaplnit sezónním ovocem a zeleninou, tak jsem tam dala třeba půl kila zabalených kokosových lupínků. V mrazu nežluknou, ani je potenciálně nesežerou moli.
Výzva č. 4 – Potřebujete hodně dobře znát své potřeby
Když máte o pokoj míň (než jste zvyklí), musíte prioritizovat. U nás to znamenalo celkem dlouhé rozvažování mezi tím, zda mít oddělený dětský pokoj nebo oddělenou pracovnu. Oboje mít nešlo.
Muž pracuje prakticky stále z domu a potřebuje mít možnost se zavřít a být o samotě. Nakonec tedy vyhrála varianta dva. Tedy v menší neprůchozí místnosti jsme měli přes den pracovnu a přes noc ložnici. Větší průchozí místnost sloužila jako obývák a dětský pokoj dohromady.
K mému údivu se osvědčila i spartánská varianta dennodenního rozkládání a sklízení matrací na spaní (jako to dělají v Japonsku). Zpočátku se mi to zdálo jako komplikované a otravné řešení, ale bylo to v pohodě.
Určitě mnohonásobně lepší, než kdybychom se celý den vyhýbali manželské posteli (která patřila k bytu a demontovanou jsme ji skladovali v rohu místnosti). S klasickou postelí by nám zbyla v ložnici jen mikro-ulička a nevešly by se tam dva pracovní stoly.
Co konkrétně vyhovuje vám je důležitější než jak se to uspořádává „běžně“
V malém bytě potřebujete prostor upravit přesně podle toho, co vyhovuje vám.
To není nějaká fráze.
Když jsem se později ponořila do vybavování bytů a všeho kolem stavby, viděla jsem, jak dramaticky se mezi lidmi liší představy o bydlení, o tom, do čeho chtějí investovat a co chtějí naopak pořídit co nejlevněji, klidně z druhé ruky. Řekla bych, že je to ještě o mnoho rozdílnější než to, co chceme nosit na sobě.
Po tomto bydlení jsem získala ještě větší respekt k architektům, co skutečně rozumí malým prostorům. Co dokáží vše promyslet do posledního detailu a navrhnout uspořádání a nábytek tak, aby to vyhovovalo přesně vám. Potřebám vaší rodiny, ne nějaké katalogové :-).
Výzva č. 5 – Musíte improvizovat, když nemáte prostor a nemůžete měnit nábytek
Menší prostor nás nutil k improvizacím. To souvisí i s předchozím bodem, s prioritami.
Předtím jsem brala komoru jako běžnou místnost. Co když není? Improvizace a vniklá „zrůdnost“. Mop, koště a vysavač jsme skladovali v šatní skříni vedle kabátů a batohů. Jinou lepší skrýš ani kout jsem v bytě nenašla. To samé s autosedačkami. Nenecháváme je dlouhodobě v autě, tak ležely na šatní skříni.
Na málo metrech čtverečních jsme opravdu promýšleli každý decimetr místa do šířky i do výšky. Při nedostatku vhodných úložných prostor musíte vycházet z toho, co máte. Dovezli jsme si nesmrtelné skříňky „universál“, které nám sloužili v předsíni, obýváku i pracovně.
Sama jsem trochu „trpěla“, že využíváme úložný prostor na skříních na nejrůznější krabice, velké hračky, výbavu na stanování atd. Skříně nebyly na pohled neobložené, jak by se mi třeba líbilo.
Naše dvě koloběžky (plus jedno dětské kolo a jedno odrážedlo) jsme parkovali přímo v rozumně velké předsíni, kde nám překážely. Sice jsme měli k dispozici i část místa ve sklepní kóji, ale kvůli krádežím jsme se je tam neodvážili dát. Navíc je používáme skoro denně.
Místní obří gauč do tvaru U jsme dočasně rozmontovali. Delší boční části použili jako dětské postele a střed jako malý gauč do obývací části. Kdybychom gauč nechali v původní podobě, museli bychom do dětské části dostat ještě palandu do tvaru L. Jenže pak bychom se tam asi už nehnuli :-(.
Bydlení ve dvou pokojích ve čtyřech lidech? Dá se to?
Ano, dá. Bylo to natěsno, ale zvládali jsme to dobře.
V našem případě to byl takový dočasný kompromis na dobu půl roku. Dlouhodobě bychom se nutně museli zbavit nevyhovujícího nábytku a pořídit si vhodnější, přesně podle našich potřeb.
Vše usnadňovala krásná a klidná lokalita, vnitroblok se zelení vedle domu a žádné problémy se sousedy. Ještě k tomu okolí, které známe a kde se dá téměř všechno zařídit pěšky nebo městskou hromadnou dopravou.
Za tuhle zkušenost jsem zpětně ráda. I když to stěhování sem a tam nám bralo energii.
Stoprocentně vím, že bez předchozího průběžného (několikaletého) minimalizování by to pro nás bylo mnohem složitější. Při stěhování i při každodenním fungování.
Jaké jsou vaše zkušenosti s bydlením s dětmi na malém prostoru? Co pro vás je největší výzvou? Napište mi to do komentáře.
P. S. Malý bonbónek na závěr. Takhle to v bytě vypadalo ráno těsně před odstěhováním:
Dobrý večer, jsem moc ráda, že jste toto téma otevřela. My žijeme ve čtyřech v 2+kk a se vším, co jste popsala denodenně „bojujeme“. Pro mě by bylo nejlepší, kdybyste z každého bodu udělala samostatný článek ☺
Ze všeho nejvíc se tak nějak vnitřně nedokážu smířit s neustále se povalujícími věcmi viz Váš bod 2 (krásně popsaný vizuální bordel).
I kvůli tomu vážně uvažuji o Vašem online kurzu. Myslíte si, že mi může kurz opravdu v něčem prospět, když minimalizuji a dlouhodobě žiji na tak malém prostoru se všemi výhodami i nevýhodami?
Jako například naše starší dítě, na prvním stupni základní školy, touží po psacím stole. Když ale koupíme stůl, přijde o dost zásadní prostor v pokojíčku, který jednak sdílí s předškolkovým sourozencem a druhak využívá pro hry. A to ještě nezmiňuji, že by se přes stůl velice špatně otevíralo okno. Ale jak říkám, je to jen jeden příklad za všechny. . .
Moc děkuji za článek.
Díky, Ivo. Otevřela jsem to taky proto, že mě štvou ty neustálé modelové propagační obří obýváky, ložnice a kuchyně, když pak v reálu vidím, jak moc rodin je rádo, že sežene alespoň takovýto byt 2+1 v pěkné čtvrti. Samozřejmě to má i dost výhod, od kratšího vysávání až po fyzické nucení méně hromadit, jinak vás to zavalí :-).
Jak jsme si zkusili, klíčové je mít variabilní nábytek, využívat hodně prostor do výšky až ke stropu a investovat i do zařízení a nábytku na míru (nebo se nebát pořídit jiný, vhodnější). Od postelí až po sklápěcí stůl. Což se bohužel neslučuje se standardizovanou řetězcovou nabídkou. Důležité jsou taky světlé barvy, to vše prostor zklidňuje a zvětšuje.
Nás stěhování i tohle bydlení naučilo nebát se zkoušet nábytek a jeho uspořádání různě měnit, když to nevyhovuje. Jednou máme dětský stolek takhle, jindy jsme přehodili regál jinam atd. U dětí se ty potřeby hodně rychle mění. Za mě bych školákovi stůl pořídila, možná by se našel nějaký variabilní nebo sklápěcí.
V online kurzu volné plochy také řešíme. Myslím, že je to hlavně o návycích všech, potřebujete účast celé rodiny. Kurz vám v tom jistě pomůže, najdete tam myslím mnoho dalších tipů, které můžete začít aplikovat, ale bez spoluúčasti okolí je to velmi těžké a únavné.
Ha 🤩 taky to tak máme. Teda rozdíl – je to minimálně na rok, dobrovolně (toužila jsem změnit na tinyhome kvůli údržbě domácnosti – víc žít, míň mít ale i míň uklízet). A líbí se mi ta velikost cca 50m2. Je mi v tom líp než v předešlém cca 100m2. Je nás tu teda 5 plus pes. A to co píšeš je pravda. Za mě je tu víc benefitů než nevýhod. A podle mě je potřeba víc pracovat s prostorem i do vejšky. Kdybych tu bydlela dýl, určitě máme nějaké “patro” na spaní. Po delší době budu mít víc zkušeností. Zatím 2 měs a za mě 👍(i diky tomu, že jsme dali polovinu věcí pryč a chtělo by to pokračovat).
Super, Martino. U nás to bylo také dobrovolné v tom smyslu, že jsme si mohli vzít i jiný podnájem :-). Řešení spaní pro všechny mě zajímá, protože při 4 nebo 5 postelích už je to slušně velký prostor, který to zabírá. V podstatě nějaké skládací, vyklápěcí nebo vyvýšené řešení mi přijde optimálnější.
Dobrý večer, děkuji za toto téma. Já jsem na 50 m2 vyrostla a nyní také žiji s mužem a dvěma dětmi. V dobách mého dětství se mi to zdálo jednodušší, neměli jsme tolik věcí, bot, oblečení, hraček…Ale byla to dobrá průprava. Současný byt jsme pořídili v hrozném stavu a nemuseli jsme v něm hned bydlet, což bylo velké štěstí. Proběhla celková rekonstrukce, kterou jsme dlouho promýšleli. A až na pár drobností jsme spokojeni. Změnili jsme dispozici na 3+kk, takže děti mají vlastní pokoj, my maličkou ložnici a kuchyňskou linku jsme šoupli do obýváku, je to spojený prostor. Za současné bytové situace v Brně zatím nehodláme bydlení měnit. Raději ubereme na věcech, kterých se ale za 10 let nastřádalo hodně. Všechny Vaše body mohu potvrdit, něco málo doplním:
1. Není kam se schovat. Nutí nás to dělat hodně věcí společně. Nestane se, že jsme všichni doma, ale každý sám někde zavřený. Ze zkušenosti z dětství vím, že jsme byli stejně nejraději všichni s mamkou v té úzké panelákové kuchyni, psali jsme tam i úkoly, když vařila. Pro mě bylo důležité vyřešit to, když je někdo nemocný, aby si měl kde lehnout a vyspat se. Dále pořešit občasné přespání návštěv (nejezdí často, ale někdy přece, vyspala se u nás pohodlně 4 členná rodina). A děti mají patrové postele s přistýlkou pro kamarády. Pracujeme, když děti spí. To už tak často není, pracovní stůl jsme vecpali do ložnice.
2. Potvrzuji stoprocentně. Nutí to pro každou věc vytvořit místo a následně ji tam ukládat. Učím to děti i muže, sama pracuji na sobě. Je to věčný boj a asi ideálně uklizeno u nás nebude nikdy.
3. To je u nás problém, jelikož můj muž, co se jídla týče, má rád velké zásoby. Dospěli jsme k nějakému kompromisu. Mám velkou lednici, dvě spižní skříně a pár polic. Brambory a jablka máme uskladněné u rodičů a vozíme jen takové množství, které spotřebujeme, zavařeniny ve sklepní kóji. Kromě jídla kupujeme vše až tehdy, kdy to potřebujeme, nic do zásoby.
4. a 5. Nábytek jsme pořizovali postupně a téměř výhradně na míru. Prvně jsme nechali udělat jen obývací část s kuchyní. Ostatní pokoje byly zařízené tak různě a často se měnily s tím, jak děti rostly. Definitivně jsme je zařídili až s nástupem dětí do školy. Ve svém pokoji mají dva psací stoly, velkou vestavnou skříň, knihovničku, palandy. Mám tam místo i na kompaktní klavír. Pokoj je v nadčasové bílé a doufám, že jim vydrží až do dospělosti. Mám dvě slečny necelé dva roky od sebe, tak věřím, že se spolu snesou.
Ložnice je také převážně bílá, jen postel, psací stůl, vestavná skříň až do stropu. Bílá barva se nám velice osvědčila, prosvětluje a opticky zvětšuje, taktéž i bílé stěny. Dále používáme hodně nástavce zavěšené pod stropem, nejlépe bílé, které neruší, ale poskytnou hodně úložného prostoru a nezaplní podlahu, vše je schované.
Ještě poznatek k sušení prádla. Sušičku nemám, nevejde se, sušák v bytě zabírá hodně místa. Mám to štěstí, že bydlíme ve starém paneláku, který má uzamčenou čistou vytápěnou sušárnu a skoro nikdo tam nechodí. Peru každý den a všechno nosím tam, protože sušení v bytě nám hodně zvyšovalo vlhkost vzduchu. V létě suším na balkoně.
Kola a koloběžky dáváme do společné kolárny. Je poměrně dobře zabezpečená, je to zájem všech obyvatelů domu.
Na závěr, opravdu si rozmýšlíme, co si domů přineseme. Potřebujeme mít promyšlené, kam to dát. Chápou to i děti, nemáme například moc velkých hraček. někdy je třeba více přemýšlet, ale vždy se najde řešení. Bydlení a minimalismu zdar 🙂
Díky, Martino, za sdílení. Dřív jsem si myslela, že bílá barva je do bytu a na nábytek nepraktická (hned se ušpiní, poškrábe a je to vidět), ale už si to nemyslím, přesně jak píšete :-). Zvětšuje, když to není lesklá varianta, tak je i nenápadná a zvětšuje opticky prostor.
S tím spaním to byl u nás občas taky boj. Dcera spí po obědě, ale potřebuje klid (ve své postýlce), ale syn si chce zase hrát a ruší jí. Takže spávala u nás na matraci v pracovně nebo syn si musel hrát dočasně v kuchyni.
Sušení prádla jsem řešila hlavně tak, abych prala dvě pračky po sobě, vše uschlo na sušáku co nejdřív (v teplém bytě to šlo snadno) a mohla jsem ho na pár dní zase schovat.
Díky za článek, mám moc ráda téma bydlení. Bude i něco z rekonstruovaného bytu? Líbili by se mi třeba tipy jak co skladovat, aby nevznikal vizuální bordel.
Jinak jsem moc ráda, že v malém bytě bydlet nemusím, děsila mě vždy představa bytu, kde rodiče spí v noci na gauči v obýváku, protože jediný pokoj samostatný je ten dětský. Ale mám i přechodnou zhruba tříletou zkušenost z garsonky 39 m2, dva dospělí a napůl šestileté dítě, s malým by to asi i šlo, ale ta hranice školní docházky je s tím už blbě slučitelná.
Jinak k jídlu – ono to není jen o bytě, nyní v řadovém domku taky nelze skladovat ovoce a zeleninu jen tak, všude je na to moc teplo, takže já nakupuju vše podle potřeby (týden vydrží stejně asi cokoliv a ještě se nestalo, že bych nešla na nákup za delší dobu). Ostatně já to nesnáším celkově to nakupování do zásoby, dělají to rodiče, mají plný sklep jídla, klidně 30 kilo cukru, je mi z toho tam uplně úzko, já spotřebuju pytlík tak za půl roku, to samý oleje, mouky, konzervy, no prostě samý nesmysly, ale zas nejsem prudič, je to každého věc, mě tyhle zásoby čehokoliv, ať už jídla, toaleťáku nebo zubní pasty prostě děsí nejvíc ze všeho, takže v tom jsem super minimalistická (a v jiných oblastech zas mám určitě rezervy, to sama vím).
To, že jsme nedali dětem samostatný pokoj, jsem už taky od některých „schytala“ na FB. No, zabrali jsme si ho my na denní pracovnu a noční ložnici a s předškolními dětmi to fungovalo.
Něco z nového bytu taky napíšu, nejdřív asi to, jak jsme pořizovali hodně nábytku z druhé ruky.
Ještě k barvě nábytku, bílý nábytek se mi nikdy nelíbil, mám ráda dřevo, ale nakonec jsme do ložnice koupili bílou skříň v Ikee (protože to bylo levné:D a musím říct, že to je super, všude máme bílé zdi a bílá skříň se zdí splyne a je téměř neviditelná a nevytváří žádný vizuální „bordel“.) Jinak momentálně bydlíme tak, že přízemí je opravdu jen obývák a kuchyň, takže přesně to, co píšete, katalogově nesmyslně velké pokoje, ale koupili jsme jak to je, není to nové, tak já to nevymýšlela a musím říct, že s naším minimalismem je tam kolikrát ozvěna, ani nově zakoupené dekorační závěsy, aby to nebylo tak holý, moc nepomohly:D
Bydlíme ve 2+kk se 4 dětmi a zatím se nám nepodařilo pořádně uklidit, tedy určit všemu své místo a ostatní nemít. Zatím jsme ve fází, kdy postupně rozdáváme věci a třídíme, co si necháme a co ne. Opravdu základem je mít místo pro každou jednu drobnost. Potvrzuji, co píšete, i co jsem četla v komentářích níže. A pak také, že při určení priorit jde všechno. My máme byt rozdělený na denní a noční část, přičemž v ložnici je můj pracovní stůl a v obývací kuchyni manželův. Nad postelí krom dvou hacek (pro dvojčata) visí houpačka. V předsíni dvojkočár, v ložnici jednokočár, v kuchyni dětská kola. Postupně přibývají poličky, čím víc organizované, tím lépe. Když se zadaří vymyslet lepší úložné řešení, máme všichni radost, když se to podaří zrealizovat, máme motivaci zbavit se další věci. Třeba momentálně přesouváme dětské výtvory na stěnu, abychom měli volný stolek a hledáme, jak zavěsit na stěnu i kola. A někdy je nám dost úzko, třeba když po cestě vybalujeme, pereme, sušíme, skládáme. Neposkládané oblečení prostě zabere celý byt. A největší výzvou pro mě je udělat všechno rychle. Protože jednotlivé kroky na sebe logicky navazují, ale dostat se k nim, když se věnuji dětem, je téměř nemožné…
My měli na kola zavrtané oko na chodbě, kam jsme je zamykali, lidé měli kočáry také na chodbě a ty ani nijak zabezpečené nebyly..je škoda, že se to tak nedá všude, kola a koočár v bytě musí být šílené:(
Díky, Heleno, za sdílení a za připomenutí vertikalizace. Někdy je to oříšek to udělat tak, aby to nepůsobilo, že nás to zavalí. Ale obecně je ten prostor do stropu dost podceňovaný, i když u vás jistě ne.
Jako ono se to dá úplně na pohodu, my bydleli skoro půl roku v obytném autě na cestách ve třech, dva dospělí a jedno skoro 2 roční dítě. Jako chvíli to trvalo než jsme si zvykli na ten jinej režim, ale po 2 měsících jsme si říkali že člověk opravdu nepotřebuje skoro nic k tomu aby se měl dobře. Jinak bydlíme ve 2+1 bytě který jsme sehnali tady https://www.eurobydleni.cz a taky nám to stačí. Ale na těch cestách s minimem věci to bylo ještě lepší než doma. Člověk si pak uvědomí co je opravdu důležité. A doufáme že zas někam vyrazíme autem s těma pár věcma, do zahraničí až to půjde. Jinak díky za článek:)
Není zač, Pavle. Něco podobného jsme zažívali ještě bez dětí na dlouhých trecích na kolech (3 týdny a víc). Tam si opravdu vezete jen to nejnutnější, i když je jasné, že pořád bych na kole fungovat nechtěla.
No teda, veliký respekt, že jste to zvládli takhle hodně namačkaní a ještě i na matraci na zemi. My jsme se s rodinkou také už jednou dostali do podobné situaci, ale nebyli jsme v malém bytě, ale na chalupě u babičky. Kdybyste viděli, jaké tam byly starodávné tvrdé matrace, no hrůza. Koupili jsme tedy alespoň https://eco-matrace.cz/69-levne-matrace