Proč něco vyklidíme a za chvíli je to zpět plné? Minimalismus jako součást naší identity
Už jste někdy přemýšleli o tom, proč někdo dokáže jednou vyklizené udržet delší dobu a jiný ne? Co za tím je? Možná namítnete, že vaši blízcí… Ve videu sdílím perspektivu minimalismu, který není cílem, ale stává se součástí naší identity. Tahle identita vyrůstá z našich návyků.
Když se minimalizování postupně stane vaším návykem, je to síla, která vás táhne dál.
Mít cíl versus stát se někým jiným
Jestli se chcete vymanit z kolečka vyklízím – přináším – štosuji – vyklízím, zaměřte se na svoje návyky.
Prostřednictvím svých návyků (a nejen jich) vyjadřujeme svou identitu. Protože jsou návyky opakované, mají velký dopad na to, jak svou identitu tvoříme.
Např. místo jednotlivých úkolů se vědomě zaměříte na identitu: jsem někdo, kdo vrací věci na místo.
Naše identita
Když bude minimalismus součást nás samých, bude pro nás snazší jej žít a pravidelně aplikovat v denních rozhodnutích.
Neznamená to, že si nemáme dávat cíle. Ty jsou fajn (např. vytřídím hračky v obýváku do konce týdne). Ale obvykle si je budete muset dávat opakovaně.
Na jak dlouho jsem změnila své chování?
Když se příliš soustředíme na cíl, necítíme potřebu udržet si změnu chování, která nás do cíle dostala. Jakmile cíl dosáhneme, jsme spokojeni a máme pocit, že máme hotovo. A vracíme se chováním zpět do původních návykových kolejí.
Tohle je pro mě hodně hluboké zamyšlení o podstatě minimalismu.
Když se postupnými návyky minimalisty stáváme, tento postoj se nám „propisuje pod kůži“. Je pro nás snazší na minimalistické cestě pokračovat.
Odkaz na zmiňovanou knížku: Rachel Crawford: Messy Minimalism. Broadleaf Books, USA, 2021.
