Úskalí bosé chůze, o kterých chcete vědět
Špína, střepy, nastydnutí, zranění, pohledy okolí. To jsou některá úskalí bosé chůze, která vás možná napadla. V mém druhém článku ze série o bosé chůzi se zaměřím nejen na ně. Také na různé situace, které většinou s běžnými botami neřešíme. Vycházím z mé roční zkušenosti s chozením naboso a s nošením obuvi s minimální podrážkou.
Cílem textu není vás děsit. Právě naopak. Chci vás povzbudit, abyste zkusili odložit své boty i přes úskalí, která vás na počátku mohou odrazovat. O „potížích“ a omezeních je prostě dobré vědět a být na ně, v rámci vlastních možností, připraven. Každé úskalí mívá nějaké řešení.
Pokud jste ještě nečetli můj první článek shrnující můj rok chození na boso, doporučuji vám začít jím jako úvodem k tématu bosochození.
Úskalí bosé chůze – mé základní motto
Mým základním mottem při chůzi naboso je „vše s mírou“. V jeho duchu také píšu tento článek. Chůze bez bot byla pro mne novým zvykem. Na každý nový zvyk jdu postupně. Když naslouchám, mé tělo mi docela dobře poví, co se mu líbí a co už ne.
Velké množství potíží se nám zcela vyhne nebo se stane zvládnutelné, když na sebe nebudeme tlačit. Prostě půjdeme bosí jen tehdy, až se na to budeme cítit. Jen tam, kde se nebudeme bát našlapovat. Oblečeni tak, aby nám nebyla zima. Zeptáme se svého ortopeda nebo fyzioterapeuta, jestliže máme zdravotní omezení související s pohybem.
Tak se pojďme podívat na možná úskalí. Hlavně ale na to, jak s nimi naložíme.
Zranění
Hned na začátek se podívejme na jednu z nejčastějších obav, proč nesundavat boty. Zranění. Ukopnuté palce. Zapíchnuté střepy. Trny nebo jiné ostré předměty. Vyvrknuté kotníky. Šlápnutí na vosu.
Třeba se poranění obáváte ani ne tak u sebe, ale u svých dětí. Přiznávám, že možných zranění jsem se také bála. Přeci jen si bez bot připadáte trochu „nazí“ a zranitelní. Prostě nezvyk.
Vědomější chůze
Myslím, že hlavním „trikem“, jak zraněním předcházet, je vědomější chůze. Možná pomalejší, s kratšími kroky. Zato opatrnější, jak a kam šlapete. Zpočátku budete asi zkoumat více. Postupně si zvyknete a budete to dělat docela přirozeně.
Před poraněním o ostré předměty vás logicky lépe ochrání barefoot obuv. Hledejte výrobce obuvi, jejichž podrážky odolávají propíchnutí. Když si barefoot obuv zatím nemůžete nebo nechcete pořizovat, vybírejte si bezpečný měkký terén bez mnoha odpadků.
Za sebe si za uplynulý rok vzpomínám na jedno šlápnutí na střep a jeden zapíchnutý trn od růží. Tedy běžným zraněním jsem se úplně nevyhnula. V porovnání s tím, kolik toho nachodím, to je pro mě zanedbatelné. Je to, jako byste už nechtěli sáhnout na dřevo, protože byste si mohli zadřít třísku.
Zima
Bosé nohy nejsou chráněny látkou obuvi. Vezměte to v potaz při oblékání. Přioblečte se na těle nebo si vrstvu navíc vezměte s sebou pro případ chladu. Nemám problém vzít si mikinu nebo svetr s barefoot sandály, ač ostatní chodí v tričku a teniskách.
Obecně chlad od země řeším hlavně, když se nepohybuji a chodidla aktivně nepracují. Když se hýbete, budete překvapení, v kolika stupních vám ještě není zima. Jak už jsem psala, chodidla se časem otuží a vydrží dost.
Když cítím, že na mě něco leze nebo mi už chůze naboso není příjemná, nenutím se do ní. Od podzimu do jara jsem do barefoot bot nosila teplé ponožky a ve velkých mrazech barefoot vůbec nenasazovala.
S chladem souvisí i další „rozmary“ počasí. Mokré spadané listí nebo kameny po dešti bývají setsakramentsky kluzké. Dejte si na to pozor, hlavně na pády a uklouznutí.
Špína
Chození naboso s sebou nevyhnutelně přináší přímý kontakt s povrchem. Vaše nohy budou špinavé. Ne však tolik, jak by se mohlo zdát. Hodně záleží, po čem a jak dlouho chodíte.
Povím vám svoji historku po jednom bosém výletě. Měla jsem slušně „zadělané“ nohy. Doma jsem je několik minut drhla mýdlem, vodou a kartáčkem. Část špíny se zažrala i do rýh mezi kůži. Druhý den jsem se na józe cítila celkem nesvá. Má chodidla vypadala značně „přírodně“, jako bych si je už měsíc nemyla.
Prostě 100% bělost a čistotu jen tak nedocílíte. Špína se z chodidel dostane postupně. Někdy až na konci bosé sezóny :-).
Hygiena
Mytí nohou vám tedy zabere o fous více času než jindy. Na vytrvalejší špínu mi pomáhá dát mýdlo rovnou na pemzu (škrabku na nohy). Špínu a starou kůži s ní jemně oškrabu. Opatrně, určitou vrstvu kůže nechávám. Jinak bude došlapování zbytečně citlivé. V případě potřeby ošetřuji tea tree nebo třezalkovým olejem.
Na výlety, kde jdete část bosí a část obutí, si můžete nosit vlhčené ubrousky nebo cokoliv, čím si před obutím očistíte chodidla. Alespoň částečně, než se dostanete doma k umyvadlu. Náhradní obutí si vezměte také tam, kde očekáváte špatné hygienické podmínky (třeba mobilní WC).
Terén
Ono se to hezky ťape na čistém posekaném trávníčku nebo na měkké stezce v lese. Jenže, co dělat, když máme kolem sebe hlavně beton, asfalt a kousíčky trávy, kam se neodvažujeme šlápnout ani s tlustou podrážkou? Kde najít terén na bezpečné bosochození?
Tohle může vypadat zpočátku jako problém. Když se ale kolem sebe zadíváte pozorněji, nějakou nezpevněnou cestu jistě objevíte. Sledujte, kam chodí lidé běhat. Tedy ti, co neholdují jen tvrdým povrchům. Pokud chodíte s dětmi na dětské hřiště a víte, že je čisté a bezpečné, můžete zout boty na něm. Vhodné terény najdete také při víkendovém výletu do přírody.
Až si na těchto terénech zvyknete, budete lépe připraveni i na ty tvrdší. Osobně terény kombinuji. Bosá chůze po dlouhou dobu jen na tvrdých površích je pro mě nepohodlná. Mnozí lékaři bosou chůzi pouze na tvrdých podkladech vyloženě nedoporučují, zvláště pokud nemáte správnou techniku chůze.
Co se starou obuví?
Počítejte s tím, že po několika měsících vám vaše staré boty budou připadat těžké a těsné. Obvykle se totiž vaše chodidla přizpůsobí novému stylu chůze.
Zesílí, zvětší se nárty, prsty. Prsty se mohou roztahovat do stran tak, jak to doteď nemohly dělat v úzkých uzavřených botách.
Nastává otázka děsící minimalisty s malými botníky :-). Co mám dělat se starými botami? Mám je schovávat? Budu je ještě někdy nosit? Odpověď nechávám na vás.
Já jsem se všech běžných bot zatím nezbavila. Vytřídila jsem všechny nepohodlné a takové, které jsem neměla na nohou léta. Bosé chození (i v barefoot) nepovažuji vhodné pro všechny společenské události. Do divadla si stále beru boty na podpatku.
Nohavice od kalhot
Bosé chození vyžaduje obecně kratší nohavice. Nezapomeňte, že nemáte absolutně žádný podpatek ani jinak zvýšenou podrážku. Delší nohavice ohrnuji nebo zkracuji, abych je zbytečně necourala po zemi.
Některé sportovní kalhoty mají na koncích nohavic stahovací zdrhovadla. Sáhněte po nich. Je to praktické.
Pokud jsou sluneční paprsky už silné a chystáte se mazat opalovacím krémem, nezapomeňte na horní části chodidel. Slunce na ně totiž pěkně pálí. Mám tendenci na to zapomínat.
Zdravotní omezení
Na závěr bych ráda zmínila ožehavou otázku zdravotních omezení. Sama žádnými zdravotními omezeními netrpím. Mé bosé chození považuji za zdraví prospěšné. Při dodržování motta „všeho s mírou“ u sebe nevidím ani žádná zdravotní rizika.
Netroufám si vám však v oblasti zdravotních omezení jakkoli fundovaně radit. Nic není černobílé. Na vaše konkrétní zdravotní omezení se ptejte svých odborných lékařů, kterým důvěřujete. Zvláště, pokud jste obézní, máte problémy s klouby či s celkovým držením těla.
Zjišťujte si informace z různých zdrojů, i zahraničních. Mám pocit, že vyhrocené názory na zdraví prospěšnost bosé chůze se často týkají extrémů. Tedy situací, kdy chodíme jen bosí, jen na tvrdých površích nebo za každého počasí.
Osobně věřím, že když budeme chodit bosí uváženě a s ohledem na naše vlastní tělo, jen nám to prospěje.
Pěkně a věcně napsáno. Díky 🙂
Fajn článek, ale chybí tam jeden zásadní bod – když chodíme bosky, hodně připoutáváme pozornost lidí, a ne každý chce aby ostatní ho brali za hipíka¨nebo exota… Dokonce v přírodě, v místech, kde potkáváme turisty, vyžaduje to odvahu, což jsem letos zažila na vlastní kůži. No jo, a proto máme barefoot obuv:)
Ano, Karolíno, souhlasím. V našich končinách to přitahuje pohledy lidí. Je to, podle mě, ale o zvyku. Zpočátku se můžete cítit nesvá, ale postupně tyto pohledy přestanete vnímat. Beru to tak, že to, že se ostatní dívají, ještě neznamená nic negativního. Často se naopak rádi zapovídají a třeba je to podpoří v jejich vlastním bosém nebo skoro bosém chození.
Jé, to je krásná možnost zapracovat na svém programu JAK MĚ VNÍMAJÍ OSTATNÍ nebo spíše JAK SI MYSLÍM, ŽE MĚ VNÍMAJÍ OSTATNÍ. Vždyť je to opravdu úplně jedno, i když v tomto duchu byla nejspíš většina z nás vychovávána. Ale pokud budeš mít pocit, že na Tebe koukají jako na hipíka nebo exota, pravděpodobně si to přitáhneš a bude se Ti to dít :). Dobré je si v tu chvíli uvědomit, že jsou to jen vzorce a pokusit se to prostě jen nechat odejít a zasmát se tomu. Je to podobné jak Marcela (autorka článku) řeší špinavé nohy na józe. Kvůli komu? Navíc myslím, že v dnešní době se už dá dovtípit, že člověk se „špinavými“ chodidly (který jinak nevypadá zanedbaně :)) nepoužívá obuv a pokud to v někom z okolí negativně rezonuje, je to zase jen informace pro něj – ať už s tím naloží jakkoli.
Jinak děkuji za článek Marcele – pouze si dovolím doplnit, že odstavec uvádějící doporučení na radu odborných lékařů moc fungovat nebude, pokud tuto aktivitu dotyčný odborný lékař sám léta nepraktikuje. Je to podobné jako s půsty, kde není možné získávat smysluplné rady od někoho, kdo má vše pouze vyčteno z knih. Chůze naboso je velmi intuitivní věc a žádné odborné studie nemohou postihnout to nejdůležitější – vlastní vnímání těla, citlivost k jeho požadavkům, k tomu, co mu prospívá – a to má každý opravdu jinak. Nejdůležitější je se zbavit strachu a omezení a zachovat si citlivost k vlastnímu tělu – pak to funguje krásně, tělo ve své přírodní podobě je totiž nesmírně inteligentní.
Díky, Evo, za doplnění k části o lékařích. Spíše to beru tak, že se zeptám a dle svého naložím s tím, co se od svého lékaře dozvím. Možná, že označení lékař je příliš úzké, zahrnula bych sem třeba i fyzioterapeuty.
Určitě se podepisuji za vaši větu o tom, že je důležité si zachovat citlivost k vlastnímu tělu.
Dobrý den, jen pro jistotu Vám zde raději napíšu můj příběh, jak jsem dopadla s nerozumným chozením naboso.
Jako malá jsem chůzi naboso milovala (po pooraném poli, lese, louce). Jenže doma byl především vybetonovaný dvůr a uvnitř samé tvrdé povrchy. Ale to mne neodradilo a tvrdohlavě jsem odmítala papuče a chodila hodně hodně často po těchto tvrdých površích bosky. Roky a roky.
Až mi bylo něco kolem 24 let a neuvěřitelně mne bolela chodidla, nedokázala jsem téměř dojít do práce, do školy, všude mne manžel musel vozit a samé výtahy. Viděla jsem svět černě a bála se, že postupně už nikdy pořádně nebudu chodit. A jak mám třeba jednou vychovávat dítě? Co moje oblíbené nekonečné procházky lesy? Konečně jsem se odhodlala jít k doktorovi. Zjistil, že mám příčně plochou nohu (nikdo si toho za ty roky dřív nikdy nevšiml 🙁 ), postupně jsem objevila, že je to genetická zátěž v naší rodině, o které vlastně nikdy nikdo nemluvil. Když jsem doktorovi popsala, jak jsem chodila, tak spláskl ruce. No bylo jasné, že jsem si svoje problémy způsobila sama tou chůzí po tvrdém. Vysvětlil mi, že lidská noha je evolucí přizpůsobená chůzi po lese, nepravidelném povrchu, hlíně, písku, kořeny stromů a tak podobně. Tuto bosou chůzi opravdu potřebujeme a je velmi zdravá a prospěšná. Ale noha neměla čas se přizpůsobit moderním betonovým a tvrdým povrchům, na to není od přírody připravená. Takže pobíhat neustále po tvrdém betonu sic v barefoot botkách je poměrně nerozumné, hlavně u dětí. Minimálne je potřeba vyloučit různé deformace chodidla a genetickou zátěž a tak a hodně to konzultovat i s odborníky.
Svůj příběh jen dokončím, vše dopadlo relativně dobře. Je mi 30 a chodím a jsem za to vděčná. Neseděly mi drahé vložky, ani Hanákova obuv, ani jiné speciální boty a doktor vsadil na experimenty. Aktuálně chodím ve speciálních hrozně drahých těžkých botách (MBT, nejde to u nás moc sehnat a už vůbec nejde o zdravotní obuv), cvičím doma na úseči různé cviky, k tomu spinální dynamiku a další experimenty, hlavně s masáží chodidel malými kamínky. A díky tomu chodím. Nikdy si už nemohu třeba obouvat podpatky (měla jsem je jen 1 den na svatbu). A stojí mne to vše velké peníze. Na bosou chůzi jsem nezanevřela, jen chodím bosky po rozumném povrchu a na zahradě si chystám něco jako takové ty bosé chodníčky pro nohy pro potěšení a tak podobně.
Svým rodičům nic nezazlívám, ve své době se prostě toho tolik o chůzi nevědělo. Navíc si říkali, že je fajn, že holka chodí bosky, vždyť „to je přece zdravé“. Ale jak už to bývá, vše je potřeba dělat s rozumem a zvážit argumenty z obou stran.
Děkuji, Jitko, za sdílení vašeho příběhu s bosým chozením. Potvrzuje, že opravdu všeho s mírou. Je smutné, že si jako lidé kolem sebe děláme stále více a více tvrdé betonové džungle. Ač tušíme, že chůze na boso by nám svědčila, omezujeme prostory, kde ji můžeme bezpečně a dlouhodobě provozovat.
No vidíš, Jitko, a mně byl řečen pravý opak (u odborníka – ortopeda). Jedna z mých dcer má také příčně plochou nohu a nosila celé dětství obuv se zdravotním atestem, později různými speciálně upravenými vložkami apod. Vše bylo marné, až jsme narazili na názor, že naopak by měla chodit mnohem více bosky (žijeme v Praze). Začala to praktikovat a v poměrně krátkém čase se nohy zotavily natolik, že nebyly potřebné již žádné podpůrné mechanismy. Navíc se jí zlepšilo držení těla a přestala být nemocná.
Dříve přeci také lidé boty moc nenosili (např. moje maminka mi vykládala, jak běhala prakticky celé dětství bosky a měli normální dům s tvrdými podlahami, vybetonované cesty a betonový dvůr tam byl také) a nohy má naprosto zdravé.
Nic není černobílé 🙂 Ovšem jak jsem psala již výše, tohle se dá praktikovat buď u dětí (které ještě nejsou omezené strachem a pochybnostmi) anebo u lidí, kteří jsou otevření ke vnímání potřeb svého těla, jsou citliví a schopni se intuitivně naučit správnou techniku chůze naboso. Je to však komplexní záležitost – s chůzí bez bot většinou ruku v ruce přichází i změna životního stylu, větší propojení s přírodou a vším, co nás obklopuje.
Moje mamka mi vykládala, že chodila celé dětství bosa doma po dvorku a to měli plný dvorek zvířat,že měla vždycky celé nohy od h…. a má nohy zdravé. Od mali mě k bosé chůzi vedla a praktikuji ji dodnes i s přítelkyní a doma na zahradě boty nenosíme. Sem tam vyrazíme bosi i na nějakou procházku. A co mi příjde nejlepší na bosé chůzi je to,že se nemusím dívat pod nohy kam šlápnu- šlápnu do kaluže nevadí,šlápnu do bláta nevadí je to prostě fajn chodit bosky.
Ahoj, chystám se na bosou sezónu a mám asi stupidní dotaz, ale je mi fuk, jestli ztrapním (konec konců, chci chodit bos a je mi buřt, co si druzí o mně pomyslí) 🙂 takže k věci.
Brouzdám netem a sbírám rady, ale to nejpraktičtější jsem se nějak nedozvěděl.
I když chození po veřejnosti bosky není zakázané, jsou zkrátka místa, kde by se patřilo je mít, třeba jako doplněk oděvu…bla bla bla…Nechce se mi obouvat špinavé nohy do ponožek a bot. Jak se to řeší prakticky?
Nebo třeba přijdu na návštěvu, u nás doma se taky v botách nechodí, normálně bych se zul, takhle požádám o koupelnu, abych si omyl nohy? Máme malé dítě a doma pochopitelně skočím do koupelny, kde třeba nebudu chodidla drbat, ale „z většího“ je smeji. Ale mám si nosit ručník na nohy, abych neuváděl, už tak rozhozené kamarády, do rozpaků?
Jestli vás napadne ještě nějaká praktická maličkost, budu rád za odpověď, díky.T
Díky, Tomáši, za komentář. Prakticky to řešíme takto:
– bosé výlety do přírody – podle počasí si nosím menší hadr na otření (popř. vlhčené ubrousky), než si nasadím zpět ponožky a boty,
– návštěvy – nebála bych se požádat o vstup do koupelny, ale nosila bych si vlastní malý ručník (přeci jen se může docela umazat), pokud to jde, můžete si nosit i vlastní přezůvky, abyste „nenanesl“ – barefoot sandály typu huarache.
Dobrý den, ano, buď omýt v koupelně (v potoce, v louži, kašně, mokré trávě…) anebo vřele doporučím dětské vlhčené ubrousky (drogerie DM) BabyLove, umyjou opravdu všechno, prodávají se i v malých praktických baleních. Ev. po otření špíny ještě nohy (ale i vnitřek bot) postříkat preventivně přípravkem Demycan forte (lékárny). Více o bosé problematice viz powerpointová prezentace „Naboso ke zdraví“, proklik na úvodní stránce webu http://www.TuristikaNaboso.cz. Zdravím Igor Slouka.
Bosky v létě občas chodím, ale vždy jen do doby, než si o asfalt, který se mi z počátku nezdá přece tak horký, neudělám skvělé puchýře přes celá chodidla. Budu se muset nad tím zamyslet a chodit na boso trochu promyšleněji a vést k tomu i děti. Děkuji za znovuobjevení zájmu pro tuhle věc.
Jé jej. Teplému asfaltu se vyhýbám, tohle se mi naštěstí zatím nestalo.
Ahoj, chodím bosky už asi 5 let. Teď mám za sebou zážitky typu celá dovolená na Korfu bosky, bosý výlet do Alp včetně výstupu do 3000m a podobně. Věřte, stoji to za to i s těmi drobnými riziky. Jinak oba články jsou bezva a diky za ně. Pomohou mnohým váhajícím k návratu do přirozenosti. 🙂
Díky, Jaromíre. Mé bosé zážitky jsou zatím skromnější, ale to nevadí :-).
Dobrý den, na přednáškách o bosé chůzi se vždycky lidí ptám – Kdo z Vás jezdí autem/autobusem? A přihlásí se všichni. A přitom jízda automobilem představuje každou vteřinu smrtelné riziko dopravní nehody, havárie, bouračky…
Co proti tomu znamená občas nějaký ten trn či žihadlo? Zanedbatelnou drobnost.
I ohledně špíny – vždy říkám, že holé ruce znamenají z hlediska přenosu nějaké infekce mnohem větší riziko, než bosé, byť viditelně zaprášené nohy, a toto se píše i v odborné literatuře.
Doporučuji shlédnout powerpointovou prezentaci „Naboso ke zdraví“, na kterou je proklik na úvodní stránce webu http://www.TuristikaNaboso.cz.
Tam jsou popsány i zdravotní omezení, technika chůze na tvrdém povrchu a mnoho a mnoho dalšího.
Na webu http://www.TuristikaNaboso.cz jsou i rady, jak chodit v zimě (záložka Texty, dokument „Není ti zima, chlapče?“).
Zdravím Igor Slouka.
Bosa chodím ráda a hodně, i třeba přes Jeseníky. Asi hlavní problém v nižších polohách a v sezónu pro mě představují klíšťata, která se na bosé nohy chytají mnohem více. Řeším to trvalou kontrolou nohou po kolena a okamžitou sprchou po procházce. Jinak pohrdavé pohledy jsem nezažila, spíš obdiv a úžas – chodím s úsměvem a nadšením – však je proč, a to je asi nakažlivé.
Bosky chodím na zahradě,do přírody a někdy i na nákup. A nosit doma žabky nebo pantofle je zbytečné,protože se v tom nohy stejně zašpiní….ještě jak sem doma nosil pantofle,tak sem nohy nepoznával,jak byly špinavé. Do práce nebo do města na nákup nosím žabky někdy pantofle a někdy taky bosky a nohy mívám uplně černé,někdy to ani umýt nejde,hlavně paty. Umyju co jde a co nejde tak nejde,stejně je druhý den zase zašpiním. Doma nohy taky zašpiním,ale není problém je pak umyt. Někdo nějaký typ jak na špínu z ulic?
Mně pomáhá pořádně namydlit pemzu na paty a pěkně důkladně s tím pod vodou chodidlo obrousit a očistit.
Vyzkouším to,doteď jsem to dělal kartáč+mýdlo a čištění na půl hodiny. A to ještě jsem neumyl všechno. Jsem si na to zvyk chodit se špinavýma nohama 😀
Díky, Míšo. Klíšťáci jsou potvory, ale podobnou zkušenost nemám. Nechodím úplně naboso tak často a do rizikových míst. Loni jsem namíchala DIY repelent (myslím, že tam byl hlavně rozmarýn a citrónová tráva a nějaký alkohol), ale až někdy v srpnu, tak vlastně nevím, jak by fungoval v „hlavní klíšťové sezóně“.
Také ráda chodím bosky a když to jen trochu jde, sundá botky kdekoliv. Ale mám problém v létě, kdy povrchy hodně pálí. Pro spojení se zemí nechci žádné boty. Dá se nějak zabránit pálení chodidel?
Rozpálený povrch mám také velmi nerada. O žádné speciální věci proti pálení nevím. Snažím se chodit po krajích chodníků, kde bývá alespoň zbytek trávy nebo hlína nebo kamenný obrubník. Do rozpáleného města si beru raději šňůrkové barefoot sandály.