Třídím své vzpomínkové věci z mládí
Noviny v čínštině ze dne, kdy jsem odlétala z Pekingu. Stará přání k narozeninám. Program Richarda II. z londýnského Globu. Fotky a dopisy od „pen friend“ holčiny z USA (jó, z doby předinternetové).
Okopírovaná cvičení z francouzské konverzace. Několik plánů Paříže. Seznam anglických památek, co jsme viděli během školního výletu na základce. Vlastnoručně malované korále z moduritu…
A mnoho a mnoho dalšího, co mi prošlo rukama. Pustila jsem se do třídění vzpomínkových věcí. V domě rodičů mi zbyla jedna větší a jedna menší skříňka plná pokladů z dětství a mládí.
Cítím, že dnes už jsem někde jinde.
Ty předměty jsem měla uložené jaksi ze setrvačnosti nebo ze sentimentu. Nikomu tam moc nevadí. I přesto nastal čas je vyndat na světlo a probrat kus po kusu. Nehledě na to, že jsem většinu 15 a více let nepotřebovala. Nejčastěji jsou to fotky, různé dopisy, pohledy, drobné suvenýry, mince.
Třídit vzpomínkové věci, to je o dost jiné třídění
Je to o dost jiné třídění než když probírám dětské oblečení nebo šuplíky v kuchyni. Je v něm tolik vzpomínek.
Vlastně je to v první řadě vzpomínání na školní léta, na všechny zážitky, cesty, kamarády. Na nejrůznější výlety, školní exkurze, na dámský čundr kolem Berounky, na dětské tábory, na mé dobrovolnické cesty do Francie a do Číny, na mou stáž v Londýně…
Připadám si jako stará babička, co vzpomíná na své mládí a ukazuje dětem fotky.
První část třídění šla dobře a rychle. Plánu Paříže nebo schovaných vstupenek se vzdám snadno. Zbytek mi jde hodně pomalu. Nevadí mi to. V určitém smyslu si tím rekapituluji, co jsem prožila.
Ani nemám ambici vše probrat tak, aby ze 100% zůstalo 0%. Úplně mi bude stačit, když půjde pryč 80% artefaktů.
Radost probírat se starými fotkami
Večery teď trávím postupným procházením starých fotek. Vybírám ty, co stojí za to schovat. Výhodou klasického kompaktu je, že se s ním nefotilo zdaleka tolik snímků jako s dnešními digitály (o skladování digitálních fotek jsem před časem psala TADY).
Z pětidenního výletu do Anglie mám jeden vyvolaný film! A na něm jsou uschování-hodné tak 3 fotky. Ano, doba „před-selfíčková“ měla své velké výhody. Hezkých fotek s lidmi (které jsou pro mě většinou nejcennější) bylo poskrovnu.
Jak šel čas, zdokonalovala jsem se ve focení a fotek začalo být více. Z mého dnešního pohledu dokonce i koukatelných. I tak se mi podařilo probrané snímky zdrcnout do mnohem méně fotoalb.
Překvapilo mě, jak moc mě bavilo si jednotlivé zachycené události vybavit a zavzpomínat na ně. Díky tomu je to mile strávený čas.
Jako poslední mi zbývají staré dopisy. Ty ručně psané, co jsem od někoho dostala. Přání k Vánocům ještě půjdou, ale co dopisy, co jsem dostala od dědy na letní tábor?
Pohnout s tím, co už je dnes jinak
V mezidobí jsem začala udávat to vytříděné, co by se mohlo hodit jiným. Atakuji i ty, řekněme, vzpomínkové kusy. Je čas pohnout i s nimi:
Šaty z maturitního plesu šité na míru mého 19letého těla. Vzpomínka pěkná. Ale mají tak krátkou sukni, že bych se v nich dnes už ve společnosti necítila dobře.
Krásné černé koktejlky do divadla nebo na ples. Měla jsem je schované pro případ, až půjdu zase někdy na ples. Jenže jsem teď stejně zjistila, že jsou mi přes hrudník těsné. Je třeba si přiznat, že má postava se po dvou porodech změnila. No, neptejte se na jejich CPU (cost-per-wear). Žádný jiný tak drahý a málo nošený kus oblečení jsem si snad nikdy nepořídila.
Mé milované knížky ve francouzštině. Upřímně si chci teď číst něco úplně jiného.
Nové učebnice čínštiny a slovník čínštiny. Protože šance, že se znovu vrhnu do studia tohoto fascinujícího jazyka, je momentálně nulová. Uvědomuji si, že učit se další cizí jazyk teď pro mě není důležité.
Strnulé představy
Asi to znáte. Až jednou… Mohlo by se to hodit… Nikdy nezapočaté věci. Zbožná přání místo reality.
Je pěkné si věcmi nostalgicky procházet a vzpomínat.
Je pěkné to probrat a nechat si pár těch nejhezčích připomínek z mládí.
Je pěkné pustit vše, co není ani tak má historie, ale mé strnulé představy.
6 jednoduchých kroků, jak si uklidit ve skříni a pořádek udržet. 25 stran k volnému stažení. Tento eBook vám pomůže začít zjednodušovat vaše bezprostřední okolí. Tedy i vaše vzpomínkové věci, které ale patří spíše do kategorie pro pokročilé :-).
Dobrý den, Marcelo, děkuji za článek a inspiraci.. Také tím procházím a musím, říct, že pro mne není problém vyhazovat, ale spíše „kam s tím“. Teď myslím, třeba hlavně staré fotky, nevím, zda mohou do papíru a hlavně samozřejmě nechci, aby se někde válely, je to dost osobní věc… A kam vyhodit, nebo jak zrecyklovat třeba stará fotoalba, atd. Nerada zavaluji komunální odpad… Děkuji za odpověď.
Staré fotografie na fotopapíru prý do modrých papírových kontejnerů nepatří (viz zde: http://www.eprehledy.cz/kam-vyhodit-trideny-odpad-smes-sberny-dvur.php). Patří do směsného odpadu. Ty velmi osobní bych asi rozstřihla na několik kusů.
Stará prázdná fotoalba jsem nabídla přes nevyhazujto.cz a byly hned rozebrané.
PLNÁ KRABICE FOTEK PO BABIČCE- CO S TÍM? TY KVALITNÍ JSEM SPOLU SE STARÝMI RODNÝMI LISTY A DALŠÍMI DOKUMENTY OSKENOVALA A VE SPOLUPRÁCI S MAMINKOU(JE JÍ 84 LET- I TAK JSME NA 2 FOTOGRAFIÍCH NEURČILY, KDO NA NICH JE) POPSALA A NAPLNILA JIMI FOTOKNIHU- HISTORIE JEDNÉ VĚTVE NAŠÍ RODINY SE VEŠLA NA 100 STRÁNEK, TLOUŠŤKA KNIHY JE ASI 1,5CM.
DALO MI TO HODNĚ PRÁCE – ALE MAMINČINA RADOST ZA TO STÁLA…A JEŠTĚ JSME DOOBJEDNÁVALY FOTOKNIHY PRO DALŠÍ PŘÍBUZNÉ…
Také jsem přemýšlela o tom, ze starých fotek nechat udělat fotoknihu. Přeci jenom je to památka na mé předky, prababičky a pradědy a … chtěla bych rodinnou minulost předat své vnučce. Ať nemá v hlavě bílá místa a ví, kdo byli její předci.
Já ještě klasickou fotoknihu neobjednávala, ale myslím, že je to výborný nápad. Sama vidím, jak je příjemné mít ty nejhezčí fotky schované tak, aby se daly snadno prohlížet.
U procházeni a tříděni těchto vzpominkovych veci jsem si nedavno uvedomila par veci, coz mi dost pomohlo se jich zbavit… treba to pomuze i nekomu z vas.
1)dokud je nevidim, ani si na ne nevzpomenu…
2)kdyz je vidim, citim casto velky sentiment a nostalgii (jak ten cas leti, kolik veci se zmenilo, kolik lidi uz neni mezi nami, pripadne co vse jsem mela v minulosti udelat jinak atd…)…ty veci mi casto neprinasi radost, ale spise smutek nad tim, co „uz je pryc“. A tak jak radi Marie Kondo, NECHÁM SI JEN TO, CO MI DOOPRAVDY DĚLA RADOST.
V rade z tech veci jsou taky zakuklene ukoly…neco jako ta ucebnice cinstiny…tohle si chci precist, tohle se chci naucit…jenze mi to roky lezi doma a ja na to roky nesahla…ale někde podvedome to citim jako ukol a vlastně me to tizi (ja se zas ucila japonsky a tehdy me to velmi bavilo, ale dnes uz jsem jinde, neni to priorita tak proc nekde v mozku nosit pocit, ze bych se tomu mela zase venovat? Zustavam obohacena dvouletou zkušenosti s tim jazykem, ale proste je cas to PUSTIT…
Hmmm, tak ale ja som po asi 17tich rokoch skladovania na seba navliekla maturitne saty, lebo som potrebovala ist v niecom na ples. 😉 (esteze som bola nadcasova“ a kupila si tak dobre saty) Takze nejak nesuhlasim s tym, ze co nepouzijem cely rok, tak mam vyhodit.
U vzpomínkových věcí je rok moc krátká doba. U nich jdu opravdu podle pocitu a redukuji pomalu a po fázích.