Denně si uvědomuji, za co jsem vděčná

Je večer, tma. Než přes sebe v posteli přetáhnu peřinu, sedám si se zavřenýma očima. Chvíli pozoruji svůj dech a zklidňuji proud myšlenek, které se mi neustále derou na mysl. V duchu si procházím celý den a vědomě si v hlavě pojmenuji tři události, za které jsem ten den vděčná. Obrazně si píšu svůj deník vděčnosti.

Na každém dni najít tři věci, které stály za to, ať jsou jakkoliv malinké nebo „všední“. V mysli poděkovat sobě i ostatním za to, jak se mám dobře.

Možná vám takové cvičení připadá jaksi zbytečné. Vždyť je lepší se radovat z těch věcí, když se dějí, a ne až zpětně. Mně už dnes rozhodně zbytečné nepřijde.

Proč?

Takhle technika mi pomáhá uklidit „bordel“ v hlavě a zastavit se po někdy hektickém dni. Zpětně si uvědomit ty často kratičké okamžiky štěstí. Procítit hřejivý pocit, kdy víte, že se TO děje správně. Věnovat čas tomu, co je důležité.

Jsou dny, kdy mám problém vybrat ze spousty událostí jen tři. Jsou dny, které jsou na mimořádné okamžiky jaksi skromnější, ale i v nich se mi daří nalézat třeba jen malé chvilky radosti.

Abych nemluvila jen jaksi abstraktně, dám vám dnes nahlédnout trochu více do své hlavy. V posledních 14 dnech jsem si psala svůj deník vděčnosti nejen ve své mysli, ale i do poznámkového bloku.

Každý večer jsem poctivě zapisovala své tři události. Nic jsem zpětně neupravovala, ani nečetla minulé zápisky, které by mě mohly ovlivnit na další dny.

Tak tedy otvírám svůj deník…

Vysvětlivka: A. = Adam (syn, 2 roky), H. = Honza (partner)

Deník vděčnosti – první týden

Jsem vděčná za, jsem vděčná, že…

Pondělí

• Byla u nás na návštěvě A. sestřenice a bylo fajn vidět, jak už chodí a roste.
• S kulisou řvoucího dítěte jsem dokázala vyrobit domácí paštiku z krůtích jater a H. mi ji pochválil.
• Mám 14 dní před publikováním článku jasno, o čem budu psát.

Úterý

• Strávila jsem den bez zapnutí počítače a ovládla své nutkání ho pustit.
• Rodinnou účast na cyklojízdě a zakončení na Městské plovárně s burčákem, s kamarády a s vybaveným dětským koutkem.
• Odhodlala jsem se připravit zeleninu na korejské kvašené kimči.

Středa

• Ráno jsem si mohla poležet až do půl deváté.
• Výborné cappuccino s kytičkou z mléčné pěny od mé sestry.
• Za večerní klidnou půlhodinku v křesle s knihou.

Čtvrtek

• Zvládla jsem svůj první jednodenní půst jen s vodou.
• A. měl poprvé suchou plenku po nočním spaní.
• H. vzal A. na dvouhodinovou procházku a já jsem se mohla věnovat tvorbě videa pro tento blog.

Pátek

• Za každé dnešní jídlo, všechna chutnala báječně.
• Za slunečnou procházku s A. do našeho blízkého lesoparku.
• Za tip na knížku Most přes navždy od Richarda Bacha (díky, Dominiku), kterou jsem dočetla a jejíž poselství budu ještě nějakou dobu zpracovávat.

Sobota

• Za den bez zapnutí počítače.
• Za hraní na babu s A.
• Za minimalistickou inspiraci při vaření, když jsem poslouchala rozhovor s hostem mé oblíbené autorky Brooke McAlary.

Neděle

• Mohla jsem jít cvičit, zatímco A. šel s H. do bazénu. Po plavání mě rozjařeně vítali hned u východu z tělocvičny.
• Mé animované video má pozitivní ohlasy.
• Udělala jsem si lehkou hodinku na internetu a brouzdala sem tam bez velkých povinností.

Deník vděčnosti – druhý týden

Jsem vděčná za, jsem vděčná, že…

Pondělí

• Za teplé podzimní paprsky sluníčka během procházky.
• Za čtení s A., čteme celou půl hodinu jednu útlou obrázkovou knížku o tancující žížale.
• Začínám vidět obrysy svého nového minimalistického počinu pro vás.

Úterý

• Rychle jsem prodala jednu fimo pomůcku, kterou už nepotřebuji.
• H. chutnala má alternativní jablkovo-hrušková buchta.
• Zavolala jsem mamince a domluvila si u ní návštěvu.

Středa

• S A. jsme si krásně četli Broučky a zdá se, že A. i poslouchal.
• Při kreativním vymýšlení jsem zůstala jen u papírků a tužky a nezapnula si počítač, kde bych se večer mnohem hůře soustředila.
• Za velmi inspirující článek o autorské módě, který mě nakopl znovu provětrat svůj šatník (ještě ve 23:30 jsem nadšeně vyřazovala, kombinovala a kupila věci ke švadleně).

Čtvrtek

• Skoro půl hodinky jsem se vyhřívala na sluníčku na hřišti a četla časopis, zatímco si A. soběstačně hrál.
• Vědomě jsem dokázala utnout negativní pocity z nepříjemného pracovního telefonátu. Věděla jsem, že jsem udělala vše, co bylo v daný okamžik v mých silách.
• Fyzicky, ne-virtuálně, jsem se setkala se spolužačkami z on-line kurzu, se kterými se jinak vídám jen on-line.

Pátek

• Za setkání s kamarádkou po měsíční pauze a za probrání všeho zásadního, zatímco si naše děti hrály kolem.
• Za A. vtipnou hlášku, když mě viděl polonahou: „Maminka má zadek.“.
• Povedl se mi vyrobit můj první balzám na rty a má přiměřenou tuhost.

Sobota

• Slyšela jsem naživo kapelu Traband.
• V rámci možností jsme si celá rodina užili festival Pilsner Fest.
• Mohla jsem v klidu vařit oběd bez sápajícího se nebo protivného dítěte.

Neděle

• A. si s babičkou pěkně vyhrál u své vláčkodráhy.
• Nádherně jsem si zacvičila.
• Po půlnoci mám napsaný tento článek.

Když si čtu tyto řádky zpětně, mám chuť u všech přidat malý úsměv :-). Připomínají mi nevšední okamžiky, které bych si možná bez tohoto cvičení neuvědomila. Zdánlivě obyčejné momenty všedních dní, za které jsem ráda.

Neznamená to, že se mi za tu dobu nestalo nic nepříjemného. Jasně, že stalo. Každý den není posvícení. O to více mám pocit, že je třeba si příjemných okamžiků vážit a nebrat je jako samozřejmost.

Pokud máte chuť, můžete toto cvičení zkusit také. Třeba ne večer, ale ráno po probuzení. Vše je možné. Každému vyhovuje něco jiného. Cvičení doporučuji především těm, kdo mají pocit, že jsou všechny jejich dny jaksi podobné a nic zvláštního se v nich neděje. Postupně přicházím na to, že každý den zažíváme něco mimořádného. Stačí to jen vidět.

Čím více si to budeme uvědomovat, tím více si tyto podstatné momenty budeme vychutnávat. Vědomě či podvědomě si budeme organizovat čas tak, aby v něm bylo více prostoru na tyto „malé zázraky“. A to za to stojí.