Víme, co všechno máme kolem sebe?
Skoro čtyři roky jsem chodila kolem krámku s rychlým občerstvením. Párky v rohlíku, pizzy a tak. Nic, co by mě nějak zajímalo. Před dvěma měsíci jsme tam poprvé koupili výborné italské ciabatty. Jak se ukázalo, není to jen tak nějaké rychlé občerstvení…
Třikrát týdně tam pekař Michal peče v peci na pizzu i ciabatty a jednou týdně italský chleba. Podle výlohy krámku a červeného stolku od Coca Coly mě nenapadlo, co všechno se uvnitř „peče“. I přesto, že ciabatty jsou napsané na ceduli.
Od té doby tam pro pečivo chodíme pravidelně. Máme to s dětmi deset minut pěšky z domu. Bereme si vlastní látkový pytlík. Pan Michal nemá se zero waste problém…
Co všechno máme?
Přivedlo mě to k myšlenkám, které vnímám poslední dobou celkem často.
Co všechno už máme a zapomínáme to? Co všechno máme kolem sebe a nevíme o tom?
Co všechno ve svém blízkém okolí míjíme bez větší pozornosti?
Nenarážím teď na to, abychom byli jako roboti a vše kolem sebe neustále monitorovali a zaznamenávali do paměti. Jako lidé v dnešním světě miliónů věcí a informací musíme vjemy filtrovat. Jinak bychom se z jejich množství rychle nezbláznili. Potud dobře.
Jenže, proč někdy zapomínáme, co všechno už doma máme?
Ne, já to cíleně nevytěsňuji z hlavy. Jen to zůstává v jakési šedé zóně. Nevěnuji tomu pozornost. Jedu ve vyběhaných kolejích. Pozapomněla jsem, protože to nemám na očích.
Mám pak tendenci to opatřovat znovu. Hledat jinde. Daleko a virtuálně.
Přemýšlím třeba o tom, až pojedeme zase na výlet do Itálie (tentokrát s dvěma robátky, že?) a budeme tam ochutnávat všechny ty sýry, chleby, pizzy, zeleninu. Přitom zjistím, že mám skoro-italského pekaře za bukem…
Možná to znáte. Tu milou radost, když na vlastní chuťové buňky objevíte nečekaně blízko pěknou kavárnu, obchod nebo restauraci. Či snad objevy ve vlastní lednici a šatní skříni? Pod svícnem je tma. Tohle přísloví to, podle mě, celkem přesně vystihuje.
Drobnosti, o kterých nevím, že jsou kolem mě
Jen z poslední doby mě napadají další drobnosti, u kterých jsem si neuvědomila, jak blízko je mám:
Pěkná bavlněná pyžama po Adámkovi. Mladší Zuzanka už do nich dorostla. Neuvědomila jsem si, že už by jí mohly být. Joo, letí to…
Sazenice balkónových rajčat. Netušila jsem, jak velký sortiment mají v květinářství pár minut od nás. Ne jen řezané a hrnkové kytky, ale i sazenice snad veškeré zeleniny. Místo toho jsem se obávala shánění sazenic po celém městě.
Několik knížek s recepty na vaření. Zrovna v době, kdy hledám inspiraci, co vařit (O této situaci „co vařit“ jsem nedávno psala článek).
Podkolenky. Zábly mě doma nohy v kratších kalhotách, šla jsem si do skříně pro teplé ponožky a objevila podkolenky, které tolik nenosím.
Malebná zákoutí starých měšťanských dvorků. V Plzni žiji s přestávkami od narození. Během festivalu Plzeňské dvorky jsem tento víkend objevila čtyři půvabné dvorky, kde jsem nikdy předtím nebyla.
Výbornou ovocnou zmrzlinu. Ve stánku, kde odšťavňují ovoce a prodávají z něj koktejly. Kdo by to byl řekl, že tam mají i stroj na točenou zmrzlinu z těchto šťáv. Musela mě na ní upozornit kamarádka.
Podívej se, co už máš, než budeš hledat něco dalšího
Do krátkého seznamu jsem dala jen materiální a hmatatelné drobnosti. Ty méně hmotné, na něž také někdy zapomínám (jako dobré vztahy se sousedy nebo šťastné děti kolem sebe), by ho ještě značně prodloužily :-).
Vracím se k jedné ze základních myšlenek, které mě na mé minimalistické cestě provázejí. Nejprve se podívej, co už máš, než budeš hledat něco dalšího.
Je prostě super zjistit, co všechno už mám tady a teď.
Pěkné zamyšlení. Sama si často uvědomuju, jak málo toho vím o svém okolí. Znám dva základní obchody, cestu do školy, na tramvaj, do oblíbené kavárny a to by tak nějak stačilo. Co se ale skrývá ve všech těch uličkách kolem budu teprve objevovat a moc se těším.
Totéž se zerowaste..pořád to mám na mysli a říkám si, jak už musím začít aspoň s sebou nosit do obchodu staré sáčky od pečiva, pro začátek, ale ne a ne si na to vzpomenout, když jdu do obchodu. Snad se po státnicích polepším.
Díky, Radko. Nechtěla jsem tenhle článek natahovat, protože o tom, co neznáme ve vlastní čtvrti nebo obci, by se dalo psát ještě dlouho. Připomnělo mi to můj pražský experiment, kdy jsem jeden měsíc záměrně chodila pěšky bez průkazky MHD. Takových míst, obchůdků a zážitků, co jsem objevila. Slovo „lokální“ pro mě dostalo nový význam, když jsem měla nakupovat jen v místech, kam jsem dokázala dojít po svých :-).
Mňa naposledy zarazilo že som asi rok nenosila nádherné, ale o číslo väčšie šaty, čo som dostala a keď už som ich chcela posunúť, spomenula som si že krstná je vyučená krajčírka. Síce sa tým neživí, ale vie to stále. Teraz sú u nej, čakajú na zúženie a potom s nimi pôjdem do sveta 😀
Moc pěkný „objev“, Alí.
Já mám většinu šatů o číslo menší a čekám až do nich zhubnu 😀
Velmi inspirativní článek, jako vždycky 🙂 Zrovna nedávno jsem přemýšlela o tom, jak jsme často nešťastní kvůli tomu, že nemáme to, po čem toužíme. Tak jsem si udělala seznam toho, co v životě mám – a je docela dost dlouhý, z těch hmotných je tam například foťák a šicí stroj, které jsem poslední dobou docela zanedbávala, ale chystám se je opět probudit k životu… 🙂
Děkuji, Jano, za pochvalu i doplnění.
No, zrovna dnes jsem si dělala pořádek v oblečení na léto – a divila jsem se, co všechno jsem objevila (a na co dávno zapomněla ..). Včetně věcí, které by po malé úpravě mohly sloužit dál. Fotky dvorečků jsou krásné, taky mám ráda taková místa.
Já se také letos pobavila. Vzpomněla jsem si, že mi loni dosloužili po letech sandály a už jsem koukala po nových. Až teď, když jsem vyvolávala fotky z loňské dovolené jsem zjistila, že jsem si už loni jedny nové koupila. Nejen, že jsem na ně zcela zapomněla, ale ani jsem netušila, kam jsem je uklidila. Boty jsem už našla. Ale ještě vím z fotek o jedněch šatech, na které nemohu narazit. Holt – velký dům, ale málo úložných prostorů. Vše strkám do banánovek a pak zase hledám 😀
Díky, Barboro, mám úsměv na tváři. Nevzpomínám si, že bych něco podobného zažila, že by mě ke „ztracené“ věci dovedla vlastní fotografie.